Dav 2

Dav2

Část první: Šťastný konec

„Moje bojovnice.“

„Tvoje.“

Budík prořízl ranní ticho jako kosa. Filip jen automatickým pohybem ruky zvuk utišil a překulil se na záda. Zase se mu o ní zdálo. Už to bylo pět let, ale sny o ní nikdy nepřestaly. Chvíli jen nepřítomně zíral do stropu. Za okny byla ještě tma a začal pomalu opět upadat do spánku. Promnul si oči a posadil se. Do práce zbývaly tři hodiny, ale dnes ráno měl důležitou schůzku.

Dopotácel se do kuchyně, a zatímco natíral rohlík máslem, vzpomínal na Alenu. Před pěti lety se do sebe zamilovali, ale ona se rozhodla jít za jiným. Po čase se rozhodl přestěhovat pryč a začít znovu. Ale ta nepříjemná věc o opravdové lásce je, že nikdy neodejde. I když věděl, že se nikdy nevrátí, stejně mu čas od času přiběhla do hlavy.

Podíval se na hodiny a nacpal si rohlík do pusy. Oblékl se a vyrazil do města. Bar byl asi dvacet minut pěšky a venku bylo krásné letní teplo. Po cestě potkal jen dva bezdomovce, a i ti ještě spali. Oči se mu zavíraly, ale stejně radostí přidal do kroku, až stál před zářivým nápisem ‘Donevidim‘. Vešel dovnitř a u baru na něj čekal zářivý úsměv.

„Fifi!“ řekla mladá slečna a běžela ho kolem baru obejmout.

„Překvapení, Luci!“ odpověděl a při objetí ji hned políbil. Ona jeho polibek opětovala a líbali se tak dlouho, až jeden z hostů, co zrovna pospával na baru, začal slintat.

„Co tady děláš tak brzo?“ řekla nakonec.

„No, co přece, dneska je to rok.“

„Ty sis vzpomněl na naše výročí?“

„Co bych to byl za blba, kdybych zapomněl,“ řekl a radši vynechal, že měl v mobilu tři různá upozornění.

„Chlapi na to moc pamatováka většinou nemají.“

„Tak jsou to magoři. Vždyť je to výročí dne, kdy jsem měl to štěstí, že jsem tě získal. Jak bych mohl zapomenout?“ řekl a zase jí políbil.

„Ty seš stejně nejlepší, víš? Dáš si něco?“ zeptala se a běžela zpátky za bar.

„Poprosím tě o kafe. Je strašně brzo.“

„Měl jsi ještě spát. Vždyť jdeš za chvíli do práce,“ odpověděla ustaraně. Vzala hrnek a vložila ho do kávovaru. O chvíli později se vzduchem začala linout vůně horké kávy.

„Chtěl jsem tě vidět co nejdřív. A trochu ti zpříjemnit konec směny.“

„To se ti povedlo,“ řekla s velkým úsměvem.

„A taky jsem se chtěl zeptat na večer. Máme oba volno a máme výročí. Chtělo by to něco vymyslet.“

Lucka mu podala kávu a na chvíli se zamyslela.

„Můžeme zajít do kina,“ řekla.

„Máš to mít. A můžeš si vybrat na co půjdeme,“ odpověděl jí.

Pak jí v očích ďábelsky zajiskřilo.

„A co kdybys po cestě z práce koupil spoustu masážního oleje? A šlehačky.“

„Oleje?“ zeptal se ještě rozespale Filip.

„Jo, hodně. Aby to hezky klouzalo,“ zašeptala a naklonila se na bar. Filip se jí chvíli díval do výstřihu, až mu to secvaklo. Trochu se začervenal.

„To zní jako plán. Ale ty si nachystej ten kostým Lary Croft a pouta,“ odpověděl jí tiše.

„Prasáku! Platí! Přijď v šest.“ řekla s úsměvem Lucka.

„Co se sejít na náměstí? Má být teplá noc,“ navrhl Filip a srkl si horké kávy.

Práce utíkala neskutečně pomalu. Filip koukal do tabulek, ale hlavou byl jinde. Měl to tak celý poslední rok. Celý den v práci bylo jen čekání, až bude moct zase jít za Luckou. Připadalo mu, že jen chvíle s ní měly smysl a vše ostatní byl jen šum. S ní se cítil úplný. V klidu. Vyplnil další dvě políčka, když mu cinknul telefon. Byla to zpráva od Lucky. Poslala mu název filmu, o kterém nikdy neslyšel a obrázek vany.

„TĚŠÍM SE A HNED BYCH ŠEL DO VANY S TEBOU,“ napsal jí. Přesunul svou pozornost zpátky k monitoru, ale v tom mu vyskočila další zpráva. Byla to fotka z vany. Nahé rozkročené nohy a rozkrok akorát skrytý pod hladinou vody.

„OK, VEČER SI MĚ NEPŘEJ,“ odpověděl.

„PŘEJU,“ přišlo mu vzápětí.

Usmál se a schoval mobil. Nejradši by poprosil o další fotky, ale opravdu musel pracovat. Vyplnil další pole a v tom se otevřely dveře kanceláře.

„Filipe! Můžu s tebou mluvit?“ řekl obtloustlý muž ve starém saku.

„Vlastně pane, snažím se dodělat ty tabulky, které jste...“

„Skvělé, jak jsi na tom s němčinou?“ přerušil ho bez zaváhání.

„Domluvím se.“

„Tak je to vyřízeno. Otevíráme v Německu novou kancelář. Ty budeš vedoucí financí. Co ty na to?“

„Já? Ale. Co?“ vykoktal ze sebe zaraženě.

„Poslední dobou odvádíš skvělou práci a myslím, že si to zasloužíš,“ řekl pyšně jeho nadřízený.

„Víte, já se nemůžu přestěhovat, mám tu přítelkyni a…“

„Poslouchejte, Filipe. Tohle není nabídka. Příští měsíc budete pracovat v Německu. Přeji vám hezký den.“

Odešel a zabouchl za sebou dveře. Filip zůstal sedět jako opařený. Snažil se o povýšení už půl roku, ale ne v Německu. Nemohl přeci odjet. Nemohl Lucku opustit. Ale jediná alternativa byla výpověď a lepší práci u nich na vesnici nenajde. Zatřepal hlavou. Rozhodl se, že o tom dnes nebude přemýšlet. Nechtěl si tím nechat zkazit den.

Tichou nocí se nesl zvuk kostelního zvonu. Odbíjel šestou a Filip přidal do kroku. Na náměstí už na něj čekala Lucka. Objal ji a políbil. Měla na sobě černou košili, šedou mikinu a bílou sukni po kolena. Vypadala krásně. Vzal ji za ruku a zamířili ke kinu. Vybrala si nějaký film, o kterým nikdy neslyšel, ale jemu to nevadilo. Vše, co chtěl bylo, aby byla šťastná ona. Objednal popcorn, ale stroj se prý rozbil. Bydleli na větší vesnici, takže byl v kině jen jeden. Když viděl Lucčin smutný výraz, tak koupil alespoň kešu oříšky. Vytáhl kartu a chystal se zaplatit, ale pokladní ukázal na cedulku, na které stálo ‚Karty dnes nefungují‘. Narychlo prohrabal peněženku, ale ke své hrůze zjistil, že u sebe nemá hotovost.

„Gentleman nemá ani jak zacálovat pro tu svojí?“ smál se pokladní, kterému mohlo být sotva osmnáct. Pak se dlouze podíval na Lucku.

„Já vám to zaplatím, slečno, když váš muž nemá,“ dodal.

Lucka sáhla do kapsy a podávala mu peníze.

„Já s ním nejsem pro peníze, jako většina tvých holek, kreténe,“ řekla. Vzala kešu a táhla Filipa do sálu.

„Blbec,“ pronesla ještě pro sebe, když si sedla.

„Promiň, potom ti to vrátím,“ řekl Filip.

„Nene. Vždyť jsem to myslela vážně. Nechci abys za mě vždy platil,“ odpověděla a sundala si mikinu. Položila ji Filipovi na klín.

„Miluju tě,“ řekl jí a políbil ji.

„Ten film byl úžasnej,“ pronesl Filip, když opouštěli sál.

„Víš vůbec o čem to bylo?“

„Nemám páru.“

„Já taky ne,“ přitakala Lucka a oba se začali smát. Vyšli ven, kde už se setmělo.

„Pojď se trochu projít, než půjdeme k tobě,“ navrhl.

„Ale netěšíš se už pod peřinu?“ řekla smutně Lucka.

„Těším a moc. Ale mám na tebe celou noc, prvně bych se chtěl projít,“ poprosil a smutně zamrkal očima. Neodolala a souhlasila. Šli pomalu, ruku v ruce směrem k jablečným sadům. Chvíli mluvili o tom, jaký měli den, pak jen mlčeli a užívali si společnost toho druhého. Bylo teplo, slunce pomalu zapadlo, vzduchem se nesla vůně sena a nad hlavami jim zářila obloha plná hvězd. Uprostřed sadu se Filip zastavil. Ukázal prstem na kraj cesty, kde rostl plevel.

„Tady jsem tě poprvé potkal.“

„Já vím. Můj hrdina, který mi opravil kolo,“ odpověděla nadneseně a objala ho. Filip sáhl do kapsy a nahmatal mobil. Po paměti zmáčkl tlačítko play. Z Bluetooth reproduktoru, který odpoledne schoval do blízkého stromu se začala linout píseň.

„Co to hraje?“ zeptala se Lucka a začala se rozhlížet.

„Smím prosit?“ zeptal se Filip a nabídl ji ruku. Blaženě se usmála a přijala. Přitiskli se k sobě a začali pomalu tančit, zatímco se sadem nesla melodie Knocking on heaven‘s door.

„Miluju tě, Luci,“ řekl, „tohle byl nejlepší rok mého života. Už jsem nevěřil tomu, že bych ještě někdy mohl být šťastnej. Ale s tebou je každý den krásnější. Miluju tě. To, jak se směješ. To, jak nakloníš hlavu, když si ze mě utahuješ. I to, jak jsi občas drzá. Jsi vše, co jsem si přál. Zachránila jsi mě a ani o tom nevíš.“

Políbil ji na čelo a pohladil vlasy. Ona se usmála.

‚A možná tě budu muset opustit,‘ řekl si v duchu.

Lucka se dlouho zamyslela, než promluvila.

„Abych řekla pravdu, když jsem tě potkala, tak jsem myslela, že jsem šťastná. S Radovanem jsem si myslela, že je vše v pohodě, ale nebylo to štěstí. Byli jsme spíš přátelé, kteří spolu bydleli. Jen jsme seděli doma a já myslela, že mi to vyhovuje, ale něco mi chybělo. Nebylo to příjemný, ale ani na chvíli nelituju, že jsem ho opustila. Miluju tě. S tebou se cítím úplná. Plná života. Jsi to, co jsem hledala, aniž bych věděla, že to hledám. Jsem tvoje, navždycky.“

„A já tvůj, navždycky,“ přitakal Filip.

Položila mu hlavu na prsa a pokračovali v tanci. Hladil jí přitom její kaštanové vlasy a občas je na ně políbil. Cítil její dech na hrudi. Nikdy si nemyslel, že by mohl zažít něco tak krásného. Podíval se na hvězdy nad hlavou.

‚Navždycky,‘ řekl si ještě jednou pro sebe. Pak skladba skončila a začala hrát píseň Ty ano. Dál tančili, až začal Filip zpívat Lucce do ucha.

Věčně stojím vzadu

Prosím o moudrou radu

Věřím, že moc je lichá

A pravda se lží těžce dýchá.

Do tvých snů se vkradu

I přes hrozby pádu.

Modlím se noc je tichá,

Padly brány u Jericha

Ty ano,

Vejdi neklepej Ty ano...

Ráno vstal Filip jako první. Udělal k snídani volská oka se sýrem a přinesl je i s topinkami Lucce do postele. Byla celá schovaná pod peřinou, koukala z ní jen jedna noha. Lehce ji polechtal a noha zmizela pod peřinou. Z druhé strany vykoukla rozcuchaná hlava. Uviděla talíř v ruce a slastně se usmála.

„Jůů, děkuju,“ řekla mu s jedním okem ještě zavřeným.

„Klidně ještě spinkej, jestli chceš,“ řekl, když ji viděl.

„Nene, musím se stavit do baru. Nechceš jít se mnou?“

„Chci, ale nemůžu. Musím dneska dodělat ty tabulky pro šéfa,“ řekl a lehl si vedle ní. Nadzvedla peřinu a on si k ní strčil nohy. Objala ho kolem pasu a vzala si topinku.

„Takže rozchod a sraz tady večer?“ zahuhlala s plnou pusou.

„Anebo tady můžeme zůstat celej den,“ navrhl.

„To víš že jo, a vrátí tě zpátky do obchodu. To si nevezmu na triko! Šup! A žádnej ranní sex, jen běž, běž!“ vyhnala ho zpod peřiny.

„Škoda, a já zrovna měl chuť,“ řekl smutně Filip.

„Úúúú,“ zabrečela Lucka. „No možná by se tam chvíle přece jen našla. Potřebuji se přeci něčeho nasnídat!“

„Vajíčka ti nestačí?“ řekl s hraným uražením.

„Chci tvoje vajíčka,“ špitla a skočila na něj.

„Pomooc, kuna mi chce vysát vejce!“ křičel se smíchem Filip a potom Lucku objal a políbil.

Celý den koukal do monitoru, ale nedokázal se soustředit. Ráno s Luckou ještě chvíli leželi v posteli a pustili si epizodu seriálu. A zatímco mu odpočívala s hlavou na prsou, tak se rozhodl. Musí odejít. Podobnou práci asi nenajde, ale klidně bude dělat popeláře, jen když zůstane s ní. Radši jí o tom zatím neříkal. A až jí to oznámí, tak jí rozhodně nemá v plánu říkat důvod, proč tam končí. Něco si vymyslí. Ale kdyby věděla, že to je kvůli ní, tak by jí to mrzelo. Když konečně vypnul počítač, byl utahaný, ale spokojený. Ještě si dal kafe a vyšel na balkon svého bytu. Podíval se, jak na ulici pod ním projíždějí auta.

‚Měl bych ten byt pustit,‘ pomyslel si. Už tu stejně jen pracoval a veškerý čas trávil u Lucky. Vysrknul kávu a položil hrnek do dřezu, ve kterém už byla kopa nádobí. Oblékl se a vyrazil. Venku mu připadala mnohem větší zima a trochu zalitoval, že si nevzal mikinu. Když procházel kolem baru, tak si vzpomněl, jak tam za ní poprvé přišel.

„Hej, ty seš ten, co mi spravil kolo!“ vykřikla tenkrát. „Tak to máš drink zdarma!“

Ani ve snu ho tenkrát nenapadlo, že by se jí mohl líbit. Proplouval ze dne na den. Bez přátel, bez rodiny, bez energie. Jeho život se skládal z práce a mražené pizzy. Zastavil se, když si vzpomněl na život s depresí. Ten nespočet dnů, kdy neměl energii na nic a celý den zíral na zeď. Těch věcí, co chtěl udělat, ale neměl motivaci.

„Ale musíš slíbit, že zítra přijdeš zase! Vlastně počkej, vždyť já tu zítra nejsem. Tak musíš jít se mnou ven!“ řekla tenkrát.

Měla tou dobou přítele, ale brzy jej opustila. Dal se zase do kroku. Neuměl si představit, kde by dnes byl, kdyby ji nepotkal. Usmál se a přidal. Trvalo chvíli a stál před jejím domem. Chystal se zrovna vzít za branku, když za sebou uslyšel zvuk. Otočil se, ale nic tam neviděl, jen keře. Už bylo šero, ale po chvíli se mu zdálo, jako by viděl za keři obrys osoby.

„Fifi!“

Cuknul sebou a otočil se zpátky k domu. Lucka už vyběhla ven a šla mu naproti. Vzal za branku a vešel dovnitř. Objal ji a pomyslel si, jak mohl jen na vteřinu uvažovat o tom, že by ji opustil.

Část druhá: Ta druhá

Alena byla skrčená za dveřmi. Pozorně poslouchala a snažila se nevydat ani hlásku. Farář by měl přijít každou chvílí. Určitě si bude dávat pozor, ale někdy domů musí přijít. Ještě aby si nedával pozor, když mu Alena za poslední dva měsíce zabila celý jeho kult. On byl poslední. Poslední z těch mužů, kteří ji v sovích maskách chtěli zabít. Říkali tomu Očistná noc a chtěli ji ‘očistit‘ za to, že podvedla svého muže. Donutili ji zabít svého milence. Její manžel byl člen toho kultu, a tak zabila i jej. A potom se rozhodla zabít všechny. Musela je zabít všechny. Tu noc si totiž uvědomila, co opravdu chce. Koho opravdu miluje. Ale nemůže se k němu vrátit, dokud nebudou všichni členi Sovího kultu zneškodněni.

Stiskla v ruce mačetu. Už tu čekala hodiny. Začala jí pomalu klesat hlava únavou, když uslyšela, jak před domem parkuje auto.

‚Tady seš,‘ pomyslela si.

Vchodové dveře se otevřely a někdo pomalými kroky vstoupil. Zůstal stát, ale pak se kroky začaly blížit. Alena dál čekala za dveřmi. Když skrze škvíru uviděla stín, tak do nich kopla. Dveře narazily a podle zvuku shodily muže na zem. Vyskočila a proběhla kolem dveří. Na zemi tam ležel farář a kousek od jeho ruky ležela pistole, kterou nejspíš u pádu upustil. Když spatřil, jak nad ním stojí, tak se natáhl po zbrani, ale to Alena očekávala. Máchla mačetou přímo po jeho ruce a usekla mu ji. Po zemi se rozstříkla krev a farář se s výkřikem chytil za pahýl.

„Ty svině!“ zařval.

„Já jsem svině? Podívej se do zrcadla,“ řekla mu chladně.

„Tohle ti neprojde! Slyšíš? Tohle ti neprojde! Takovej masakr. Všichni to byli dobří muži!“

„Ale projde, o to jsem se postarala,“ pronesla opět chladně, „Nikdo je nenajde, ani jejich rodiny.“

Farářovy oči se rozevřely zděšením. Týdny slyšel, jak se jeho muži vytráceli. Týdny tušil, kdo za tím stojí. Ale teď když ji viděl nad sebou, neviděl ženu. Viděl monstrum.

„Ty jsi... Ty jsi...“ vydechl. Pomalu ho opouštěl život.

„Já jsem to, co jste tu noc stvořili. A teď, když s tebou zanikne ten váš posranej kult můžu být konečně volná,“ pronesla a zasněně se podívala z okna, „Konečně můžeme být spolu.“

„Chtěli jsme tě jen očistit od hříchu. Pánbůh mě ochraňuj,“

„Až ho potkáš, tak pozdravuj.“

Sehnula se a sáhla mu do vnitřní kapsy u saka. Vytáhla z ní bílou masku připomínající sovu. Tušila, že ji bude mít u sebe. Nasadila si ji na obličej a podívala se na vůdce kultu, který ležel téměř bez života pod ní.

„Tvoje bojovnice,“ vydechla si pro sebe. Podívala se na mačetu. Sebrala už tolik životů. Konečně bude moci odpočívat. Vší silou se rozmáchla a zarazila ji farářovi do prsou. Cítila, jak mu sjela po žebrech, ale projela až na podlahu.

„Už jen tvoje, Filipe.“

Za stromy vycházelo slunce, když stála u hranice. Farářovo tělo pohltily plameny, stejně jako všechny před ním. Alena cítila vždy úlevu, když viděla, jak se maso mění v popel. Bohužel mezi nimi byli i nevinní, ale neměla na výběr. Ve zprávách už tak běžela spousta pohřešovaných osob, nemohla nechat žádné přeživší. Unaveně si oddechla. Byl konec. Vzala do ruky mačetu a chystala se ji hodit do ohně. Pak si to však rozmyslela. Byla to připomínka. Vlastně byla těm mužům vděčná. Ačkoliv jejich praktiky byly zvrácené, nebýt Očistné noci, nikdy by si neuvědomila, na čem jí opravdu záleží. Při myšlence na Filipa se usmála. Slyšela, že teď bydlí v Řičíně. Malá vesnice asi tři hodiny vlakem. Naposledy se podívala na vyhasínající plameny. Vložila mačetu do tašky a vyrazila na nádraží.

Trvalo jí celý den, než ho našla. Šla parkem a najednou ho uviděla, jak jde po chodníku před ní. Srdce jí začalo bušit. Rozběhla se k němu, ale pak se zastavila za keři.

‚Proč jsem tak nervózní?‘ pomyslela si. Filip se otočil a díval se přímo na keře, za kterými stála. Měl pořád tak krásné oči. Vůbec se nezměnil. Její srdce začalo bít ještě rychleji. Vykročila k němu.

„Fifi!“ ozvalo se z domu za Filipem. On se otočil a otevřel branku. Šel k ženě, co na něj zavolala a objal ji. Vzal ji za ruku a vešli do domu. Alena zůstala stát jako přibitá.

„Kdo to kurva je? Kam mi ho vede? Kdo si kurva myslí že je? Proč mi na něj sahá?!“

***

„Je mi líto, ale tu nabídku odmítám. Můžete to považovat za moji výpověď.“

Obtloustlý muž se jen zavrtěl na židli.

„Neunáhlujte se, Filipe. Uvědomte si, co je to za nabídku. Dám vám do konce týdne na rozmyšlenou.“

„Není třeba,“ odpověděl Filip. Otočil se a opustil kancelář. Rozhodně neměl v plánu měnit názor. Když procházel vrátnicí, cítil se skvěle. Sice nevěděl, co bude dělat, ale na tom nezáleželo. Práce se najde. Někdo jako Lucka ne. Zamířil rovnou domů. Na obloze se začínaly objevovat mraky a foukal příjemný vítr. Cestou domů přemýšlel, že by měl vzít o víkendu Lucku do zoo. Možná zase do kina. Byl tak ztracen v myšlenkách, že si ani neuvědomil, že jsou dveře od bytu odemčené. Vešel do kuchyně a rozsvítil.

„Ahoj Fildo,“ řekla mu žena, co seděla na barové stoličce.

Nadskočil, jak se lekl. Rychle couvl, pak se ale zarazil. Seděla tam Alena. Chvíli přemýšlel, jestli spí. Ale byla to skutečnost. U něj v kuchyni seděla Alena. Jeho Alena. Stejně krásná, se stejně nevinným úsměvem. Zíral na ni celou věčnost, zatímco se mu hlavou honila spousta myšlenek.

„Ty mě ani nepozdravíš?“ řekla s malým úsměvem.

To ho konečně probudilo. Přišel k ní a objal ji. Ona obětí opětovala. Pevně ji stiskl a cítil, jak se mu podlamují kolena. Byla tady, v jeho náručí. Pak ji konečně pustil.

„Co tady děláš?“

„Přišla jsem se na tebe podívat, chyběl jsi mi,“ řekla a pohladila ho po rameni.

Pořád tomu nemohl uvěřit. Potom se zarazil.

„Jak jsi se dostala dovnitř? A kde máš manžela?“ zeptal se. Při té poslední otázce na něj opět dopadla realita.

„Už nemám manžela,“ řekla a uhnula pohledem. „A nechal jsi odemčeno. Měl by sis dávat větší pozor.“

„Ty už nemáš manžela?“

„Ne, rozvedli jsme se,“ odpověděla a stále se dívala do země. Ty slova se rozezněla ve Filipové hlavě jako zvony. Alena byla svobodná? A přišla za ním? Než si stačil vše uvědomit, tak k němu Andrea přistoupila. Ruce mu objala kolem pasu a obličejem se zastavila přímo u jeho. Pohladila ho po vlasech.

„Chyběl jsi mi. Vždycky. Ale teď jsem tady,“ řekla a přiblížila rty těsně k jeho.

Cítil její dech na svých rtech. Tělem se přitiskla na něj. Šlo z ní teplo. Začalo mu bušit srdce. Byla tady. Tenhle moment si představoval celých pět let. Dívka jeho snů ho objímala a stačilo se pohnout o centimetr a mohl ji políbit. V tom mu před očima probleskl Lucčin úsměv. Odtáhl Alenu od sebe. Pokusila se zase přitáhnout, ale Filip ustoupil.

„Ne, promiň, já nemůžu. Mám teď přítelkyni.“

„Tamtu?!“ sykla.

„Miluju ji a nemůžu... Jak myslíš ‚tamtu‘?“ zarazil se.

„Tu černovlásku.“

„Jak o ní víš?“

„Jsem vás viděla. Ta pro tebe není dobrá. Vždyť to víš, že máme být spolu!“ vykřikla a její výraz se úplně proměnil. Filip se ještě víc odtáhl. Ona ho sledovala? Snažil se vzpomenout, a přísahal by že byt určitě zamknul.

„Ali, víš že tě mám rád. Nejspíš víc než to, ale Lucku miluju. Asi bys měla odejít.“

„Ne ne ne, ty tomu nerozumíš. Já jsem si konečně uvědomila, že máme být spolu. Proč to nevidíš. Na tamtu se vyser! Já jsem tady!“ řekla a pokusila se ho zase obejmout. Filip ji odtlačil a šel otevřít dveře. Naznačil rukou k odchodu.

„Prosím odejdi.“

Alena se na něj zklamaně podívala.

„Ty to pořád nechápeš. Asi budeš muset také pochopit,“ řekla a odešla. Zabouchnul dveře a těžce oddechoval. Co se to právě stalo? Snažil se to v hlavě poskládat dohromady. Nakonec se rozhodl, že radši půjde za Luckou. Přemýšlel, jestli jí o tom vůbec řekne. Šel se ještě osprchovat, aby se uklidnil.

Venku už začínalo pršet. Deštník zapomněl v práci, tak přidal do kroku. Na ulicích nebyla ani noha. Déšť neustále přidával. Když se blížil s jejímu domu, byl už durch mokrý. V tom si všiml, že před jejím domem někdo stojí. Přes déšť ji viděl jen matně, ale bylo poznat že je to nahá žena. Zarazil se a pořádně se podíval. Držela něco v ruce. Pak mu oči sjely na zem a uviděl, že tam někdo leží. O pár kroků se přiblížil. Ta nahá žena se otočila. Podíval se jí do očí. Měla na obličeji bílou masku, ale stejně ji poznal.

„Aleno?“ vydechl. Nechápavě se na ni díval. Proč tam sakra stála nahá? Oči mu sjely po jejím těle k ruce. Teď viděl že drží v ruce mačetu. Žena se zase otočila a něco překročila a začala odcházet. Podíval se na zem a srdce se mu zastavilo. Zařval, ale přišlo mu, jako by jeho ústa nevydala žádný zvuk. Nohy mu přestaly fungovat. Snažil se rozběhnout, ale místo toho zakopnul. Potom vyrazil na místo, kde před chvílí stála Alena. Padl na kolena a chytil za ruku ženu, která tam ležela na zemi.

„Luci, Luci!“ zakřičel.

Ona se na něj podívala zavírajícíma se očima. Její triko bylo na břiše rudé. Přitiskl ruku k místu, odkud vytékala její krev.

„Luci, Luci, bude to dobrý, zůstaň se mnou,“ prosil ji. Zvedl pohled, ale Alena už byla pryč. Rychle sáhl do kapsy a vytáhl promáčený mobil. Snažil se vytočit záchranku, ale prsty rozmočená obrazovka nechtěla spolupracovat.

„Fifi, já…“ vydechla Lucka.

„Nemluv, vydrž!“ řekl a konečně se mu podařilo zavolat záchranku.

„Fifi, děkuju za ten rok,“ řekla Lucka s bolestí. Potom přivřela oči.

„Luci, zůstaň se mnou. Luci!“ Políbil ji a přitiskl své čelo k jejímu. Už mu ale neodpověděla.

Část třetí: Neublížit

Filip seděl na židli a díval se do země. Pořád ji viděl před sebou. Tu bílou masku sovy. Pořád slyšel kapky deště a blížící se sirénu. Promnul si oči. Místností se ozývalo jen pípání přístrojů. Lucka ležela na nemocniční posteli. Pořád se neprobudila. Pohladil ji po ruce a vstal. Když ji přivezli do nemocnice, tak mu přišla zpráva na mobil. Byla od Aleny a stálo v ní jen: TEĎ UŽ SI SNAD MŮŽEME PROMLUVIT. Pak tam byla adresa. Ještě jednou se podíval na Lucku.

„Vydrž, miláčku. Já to napravím.“

Zatnul pěsti a obličej se mu zkřivil vztekem. Opustil místnost a vydal se za Alenou.

Adresa ho zavedla kousek za vesnici. Byl tam opuštěný dům. Vrazil dovnitř a rozhlédl se.

„ALENO!“ zakřičel.

„Ale ale, miláčku, není nutné křičet,“ ozvalo se z vrchního patra. Naproti vchodu byly schody nahoru a tam nahoře stála Alena. Byla pořád nahá a na obličeji měla bílou soví masku.

„Cos to udělala?! Co chceš?!“ zakřičel opět Filip.

„Chtěla jsem ti ukázat, že k sobě patříme. Copak to nechápeš?“

„Ty jsi mě nechala! Tys odešla s tím kokotem a teď přijdeš a co, myslíš že já ti padnu k nohám?“

Alena uhnula pohledem a potom šla po schodech dolů. Zastavil se asi metr před Filipem.

„Uvědomuju si, že jsem se chovala špatně. Právě to ti chci ukázat. Nedávno se mi stalo něco skvělého. Potkala jsem zlé muže, ale oni mě očistili! Ukázali mi, jak jsem se chovala špatně. A uvědomila jsem si, že my dva patříme k sobě!“

„Jo, ukázala jsi mi akorát to, že jsem se v tobě spletl,“ odsekl Filip.

„NE! Ty to pořád nechápeš. Myslela jsem, že ti bolest pomůže pochopit. Možná potřebuješ víc,“ štěkla naštvaně a vyběhla schody zase nahoru. Filip jí následoval. Už ji skoro chytil, když vběhla do pokoje a zabouchla za sebou dveře. Ustoupil a plnou silou do nich kopnul. Nikdy necítil takovou nenávist. Pořád měl před očima Lucku v kaluži krve. Dveře se rozletěly a on vběhl dovnitř. Než se stačil pořádně rozhlédnout, tak ho zpoza dveří něco udeřilo do zátylku. Svalil se k zemi. Držel se za hlavu a snažil se zvednou na kolena. Viděl, jak Alena upustila na zem kus dřeva. Potom ho kopla do břicha a on se převalil na záda. Měl pořád mžitky před očima. Překročila ho a posadila se mu na klín. Snažil se k ní zvednout ruce, ale měl je pořád slabé.

„Postarám se o to, abys byl očištěn,“ řekla a přejela mu rukou po tváři. Naklonila se k němu a políbila ho. Filip se snažil bránit, ale chytila mu pevně hlavu. Konečně sebral sílu a shodil ji ze sebe.

„Co ti to provedli, Ali,“ zeptal se. Snažil se opět dostat na kolena. Ona už se stihla postavit. Vzala opět do rukou kus dřeva, kterým ho předtím praštila.

„Zachránili mě! Ano, byli to zlí lidé, ale ukázali mi, že občas je potřeba udělat špatné věci, aby se člověk probudil.“

„V tom se přesně pleteš. Na světě je dost špatnýho, tak si to dobrý musíme udělat. Jo, občas to bolí, být dobrej. Občas to znamená zůstat sám a jen se dívat zpovzdálí. Ale je to ta správná cesta, ne tohle!“

„To je blbost! Jak můžeš vědět, jaký to je! Ty patříš ke mně!“

Rozpřáhla se, ale Filip vstal a chytil dřevo do ruky. Vytrhl jí ho z ruky a přitiskl ji na zeď.

„Já nevím, jaký to je? Tys mě nechala! Vybrala sis toho pohodlnýho kreténa a já se díval zdálky. Protože jsem chtěl, abys byla šťastná, tak jsem neřekl ani slovo! Protože to dobří lidi udělají! Drží hubu, aby mohli být ti druzí šťastní!“

Chvíli se na sebe jen tiše dívali. Potom Alena zavřela oči.

„Pak mě zabij. Vyhrál jsi. Nebudu se bránit.“

„Ne. Půjdeš do vězení.“

„Zabij mě. Jinak tě nikdy nenechám. Miluju tě,“ řekla se slzami v očích. Pokusila se mu vytrhnout, ale Filip ji pevně držel přitisknutou na zeď.

„Zkus se k nám jen přiblížit. Zkus se k Lucce jenom přiblížit a budeš si přát, abych tě dnes zabil,“ řekl jí a praštil ji vší silou do obličeje. Sesunula se po zdi k zemi a zůstala ležet.

***

Lucka otočila hlavu ke zdi.

„Takže kolik naštvaných bejvalek můžu ještě čekat?“ řekla a hrála uraženou.

„Tohle není Scott Pilgrim, Luci. Ještě jednou se omlouvám,“ řekl Filip a díval se do země.

Ona se otočila zpátky k němu a rukou mu zvedla hlavu. Viděl, že se mírně usmívá.

„Ty za to nemůžeš. Nemohl jsi tušit co se z ní stalo. Takže je ve vězení?“

„Jo, prej se už měsíce pohřešovala. A její manžel taky. A spousta lidí v jejím městě. Vypadá to, že byla šílenější, než jsem si myslel.“

„Hlavně ať ji zavřou na hodně dlouho,“ řekla naštvaně. Pak nastalo chvíli ticho.

„Ale už se nechci bavit o tvé bejvalé. Co Německo?“ zeptala se. Filip se na ni zaraženě podíval.

„Ty o tom víš?“

„Malá vesnice, jasně že o tom vím. Ale nechtěla jsem nic říkat. Tak vezmeš to?“ řekla smutně.

„Ne,“ zakroutil hlavou Filip a Lucka se usmála, „mám tady ještě něco rozdělanýho.“

„Jo tak něco rozdělanýho?“ povytáhla obočí. Pak se začala smát, ale chytila se bolestí za břicho.

„Opatrně, víš že se musíš zahojit,“ upozornil ji Filip.

„Však počkej, až se zahojím! Z tebe týden neslezu!“

„Ty moje klíšťátko,“ řekl a políbil ji.

„Tvoje.“ Odpověděla.