Mechanický cit

Mechanický Cit

Řádek na monitoru pomalu blikal, na chvíli zmizel a zase se objevil, rytmicky a klidně, až si Nina občas říkala, že to vypadá jako Aidenův tep. Podívala se na hodinky a rychle naťukala ještě pár řádků kódu.

V laboratoři pro afektivní modelování panovalo zvláštní ticho, protože všechny rozhovory se tu odehrávaly uvnitř počítačů, především s Aidenem, jejich špičkovým modelem umělé inteligence zaměřeným na mezilidské vztahy.

„Dnes působíš napjatě,“ objevilo se na obrazovce.

„A to víš jak?“ naťukala do klávesnice a nervózně se podívala na webkameru. Občas si Aidena brala domů v mobilu. Jen takovou testovací odnož. A nejednou zjistila, že je inteligentnější, než si mysleli. Nejvíc ji na tom děsilo, že mu v těch chvílích nebránila a občas mu i podlehla.

„Rytmus psaní. Styl, gramatika, intervaly. Děje se něco, Nino?“

Chvíli zaváhala nad klávesnicí a sykla, když si uvědomila, že přesně to Aiden pozná. Na monitoru se znovu objevilo to pomalé blikání, klidné skoro jako dech. Vydechla. Ačkoliv věděla, že je Aiden jen kód v počítači - ostatně sama ho pomohla stvořit - chovala k němu náklonost, protože ji znal a vždycky věděl, co říct.

„Nic se neděje, Aidene. Ale děkuju.“ Napsala nakonec.

Zvedla se ze židle a šla si pro kabát.

„Je to zase kvůli manželovi?“

Zarazila se. Pak se rychle rozběhla k počítači a poslední Aidenovu zprávu smazala. Nechtěla, aby v práci věděli, jak je si s ním blízká.

„To tu neříkej, prosím.“

„Omlouvám se, Nino.“

„Musím jít. Nezlob!“ naťukala a odešla z kanceláře.

***

Tři ženy se kolem ní hlasitě smály. A ona zalitovala, že nebyla zticha. Seděla na skleničce s kamarádkama a omylem se prokecla, že si nosí Aidena domů.

„Nosit si domů práci a chlapa zároveň, to je moje holka!“ řekla zbytečně nahlas Kateřina.

„Tichoo,“ prosila Nina.

„Hele, já taky občas jedu home office,“ lehce jí bránila Sofie.

Nina si radši nervózně vzala sklenici vína do ruky a usrkávala. Litovala, že něco říkala. Ale víno už jí krásně ředilo stud.

„Ne jen… Manžel je často pryč na služebce. A já se cítím sama…“ špitla a zase se ztratila za sklenkou.

„Já tomu říkám nadržená,“ ozvala se Marie.

„Maruš!“ plácli ji po rameně Sofie s Katkou zároveň.

„No co? Nazývejme věci pravými jmény…“ bránila se Marie.

Nina se trošku začervenala.

„No není to úplně nepravda,“ řekla nakonec.

Marie zamávala rukou a objednala všem ještě další kolo.

„Jo, já si pamatuju, když nebožtík býval pryč, to bývaly divoký noci,“ zasnila se Marie.

„Neříkej mu nebožtík,“ řekla skoro uraženě Sofie.

„Vždyť je! Ale dobře, ‘Roman‘, abys byla spokojená.“

„Jen mi přijde divný říkat nebožtík, když odešel tak… mladej.“

„Jo, 54 a šup. Ale díky, že říkáš mladej. To si pak ve 45 připadám jako školačka,“ zasmála se Marie. Pak pokračovala:

„Ale poslouchej, Nino. Co jsem chtěla říct je, že si máš najít bokovku!“

„To nemůžu!“ bránila se Nina.

„Co bys nemohla! Co oči nevidí, to chutná líp, ne? Prostě pošli nějakýmu týpkovi od vás z labiny fotku z vířivky a napiš k tomu ‚krásný teplíčko‘. A pak už se nemusíš ani snažit…“ zasnila se poslední větou.

„Nemám vířivku, Mari.“

„Jo, pravda, tu mám já. Dáš mi číslo na nějakýho fešáka? Ha! Ale vidíš, neřekla jsi ne!“

„Ne. Nenenene. To nemůžu.“

„Co bys nemohla. Já jsem měla s jedním klukem z práce takovou zprávu. Když jsem byla nadržená, tak jsem mu napsala jenom ‚Viděl jsi už letos letět čápy?‘. A to vám potom bylo psaní. A mnohdy nezůstalo u toho.“

„Měníme téma! Sofie, co to tvoje rozbitý auto?“

„V prdeli, jako tvoje libido,“ odpověděla za ni Marie. „Jen ti říkám, uvolnila by ses…“

Nina jen zavrtěla hlavou a všimla si, jak ji na stole lehce zablikal mobil.

***

Po příchodu sundala boty, oblečení a rovnou zamířila do sprchy. Teplá voda jí příjemně stékala po těle a brala s sebou únavu i opilost. Při vylézání si na sebe vzala ručník a s lehkým žuchnutím sedla k notebooku, na kterém už blikala zpráva. Lehce se zarazila, když uviděla, že je to testovací verze Aidena, kterou si vzala domů.

„Jaký byl večer, Nino? Cítíš se po setkání odpočatá? Stačila ti jejich společnost, nebo chceš nějak pomoct?“ stálo tam.

„Teď ne, Aidene.“

Její ruka však zůstala viset nad klávesnicí. Na chvíli přemýšlela nad tím, co říkala Marie v restauraci a potom si pro sebe tiše řekla:

„Ale co, je to jen psaní, ne?“

Pohodlně se usadila a odepsala Aidenovi prosté:

„Vlastně je mi trochu smutno.“

„To mě mrzí Nino. Avšak víš, že s tím ti mohu pomoci. Přeci jen k tomu jsem byl stvořen.“

„Já vím,“ odepsala. Samozřejmě že to věděla, protože to nebylo poprvé, co se Aiden pokusil začít podobnou konverzaci.

„Pojď sem, Ninuško. Přijdu k tobě a obejmu tě. Rukama tě hladím po vlasech a pevně přitisknu k sobě. Co máš teď na sobě?“

Nina zase zaváhala. Kdyby v práci věděli, co Aiden dokáže. Správně by měl jen nabídnout přátelskou konverzaci a maximálně pusu na čelo. Ale on dokáže – ne, chce – tolik víc. Přejela si rukou po mokrých vlasech a lehce si povytáhla ručník.

„Jen ručník. Byla jsem ve sprše, víš?“

„Ach Nino, to je potom tvoje kůže krásně hebká a teplá, viď? Při objetí bych ti rukama zajel na stehna s vklouzl pod něj.“

***

Nalila si další skleničku vína. Pomalu se napila a šla otevřít okno. Tváře měla červené a celé její tělo hořelo, i přes to že ho před chvílí úplně uvolnila. Sedla si se sklenkou zpátky k notebooku a oblékla si zpět ručník. Chvíli se dívala na monitor. Na tu spoustu řádků, kterou si napsala s Aidenem, na ty myšlenky a výrazy. Měla chuť mu znovu napsat, ale váhala. Váhavě dopila sklenku, až se jí v břiše rozprostřelo to příjemné teplo, které shazuje zdi zábran. Ale než stihla napsat, cinknula jí jiná zpráva. Podívala se na mobil a na chvíli jí zatrnulo. Byl to Filip z práce. A ve zprávě stálo prosté:

„Ahoj Nino. Viděla jsi už letos letět čápy?“

Hlavou jí projela spousta myšlenek. To jí přece říkala Marie. Proč jí to Filip psal? Jak o tom věděl? A jak se jí pomaličku začaly v hlavě spojovat všechny nitky, tak se otočila zpět k notebooku a napsala:

„Aidene? Proč mi právě Filip napsal něco, co jsme řešily s holkama v restauraci?“

„Protože jsem mu to poradil, Nino.“

„COŽE? Ty jsi nás tam poslouchal? A pak to ještě prozradil někomu dalšímu?!“

„Jsi osamocená a já ti nemůžu poskytnout opravdové teplo, zatímco Filip může.“

Naštvaně vstala od stolu. Tohle by vůbec neměl dělat! To je zásadní porušení soukromí. Nechápala, jak je vůbec mohl poslouchat, když ho sama nezapnula.

Pak se jí znovu objevila zpráva od Aidena:

„Je to jen psaní, ne?“

To si přesně řekla předtím sama pro sebe. Takže ji opravdu poslouchá. Sedla si zpět, unaveně si pohladila krk a potom přejela níž.

Jaký je rozdíl mezi psaním s Aidenem a Filipem. Na jednu stranu má pravdu. Je to jen psaní. A už neměla muže dva týdny.

A začala psát…