Okraj

Na obzoru se rýsovalo rozsáhlé pohoří, zatímco se náš autobus líně kodrcal po hliněné cestě mezi dlouhými lány polí. Čím víc jsme se blížili k Okraji, tím byla civilizace vzácnější a zůstala jen příroda. Ať jsem se dívala sebedál, neviděla jsem nic jiného než pole a lesy. Pořád jsem si nedovedla představit, že to někde prostě končí. Člověk to vídal v televizi, ale některé věci se zdají neuvěřitelné, dokud je člověk neuvidí na vlastní oči. Babička říkala, že by člověk měl za život zažít tři věci. Svatbu, narození svého dítěte a vidět konec Zeměplacu. Těžko uvěřit, že jsem za těch 23 let svého života nezažila ani jedno. Přesto jsem se to chystala napravit.

Okraj

1.Zoe

Autobus, ve kterém jsem cestovala, byl plný dětí. Tak dlouho jsem škemrala známou, až mě přidala na seznam cestujících ke školní exkurzi. Co bych za to jako malá dala, rodiče mě v dětství nikdy k Okraji neposlali. Babička je prosila a prosila, ale podle nich to byly vyhozené peníze.

„Vždyť to viděla v televizi snad stokrát!“ říkala mamka.

Kolikrát se kvůli tomu pohádali. Babička trvala na tom, že naživo je to něco jiného, ale už toho moc nezmohla a potom co umřela, mě nějaký Okraj přestal zajímat. Až do nedávna.

Za oknem začal ubývat i pole a autobus urputně zafuněl, jak začal šplhat do hor. Chvíli nahoru, potom dolů, až kamenité skály vystřídal hustý les. Stejně jako všude po obvodu Zeměplacu, jen hory a lesy. A na konci posledních pár set let i mohutná zeď, která je ve dne v noci hlídaná, protože Okraj přitahuje nejen nadšené pozorovatele a filozofy. Láká také ty, co už zde nic hezkého nečeká. K poslednímu kroku do neznáma. Jaký to musí být pocit.

Zasněně jsem se dívala z okna, zatímco vedle mě kopalo dítě do sedačky a pořvávalo, jestli už tam budeme. Lesy pomalu řídly a po celém obzoru byla vidět tlustá modrá čára. Poslední stromy vystřídala tráva a čára pomalu rostla a rostla. Zeď. Napravo i nalevo, kam až oko dohlédlo.

„Podívejte se, děti. Už je vidět Hamanova zeď! Kdo mi řekne, proč se tak jmenuje?“ zvolala učitelka a upravovala si vlasy.

Poslední tři hodiny spala na sedadle přede mnou. Když jsem viděla, jak jsou ty děti neposedné, tak jsem se jí ani nedivila. Teď se však s nadšením dívala na žáky. S nadšením, které velice rychle vystřídal unavený výdech. Místo odpovědi se ozvalo jen vřískání, protože to nějaký malý chlapec už nevydržel a počůral se.

„Jdu se o to postarat, Gábi, ještě si lehni,“ řekla jí druhá učitelka a začala se sunout poskakujícím autobusem dozadu. Gábi si s žuchnutím sedla.

„Podle Richarda Hamona,“ špitla jsem jí, „syna císaře Hamona. Ten nechal postavit zeď potom, co jeho malý Ríša skočil do neznáma. Největší stavba v historii lidstva!“ dokončila jsem důležitě.

Jemně se usmála.

„Alespoň někdo dával pozor ve škole.“

Podívala se na štěbetající děti. Všimla jsem si, že se nikdo nedívá z okna.

„Ale nedávala,“ odpověděla jsem jí, „Okraj mě začal zajímat až nedávno. Nikdy jsem ho neviděla.“

„Jo tak proto nám Natálka připsala vaše jméno na seznam. Čekala jsem nějakého caparta z jiné školy, ne dospělou ženskou.“

„Dospělá ještě nejsem,“ řekla jsem a trochu se zastyděla, „ale po tom, čím jsem si poslední dobou prošla jsem si řekla, že pokud mám někde začít od znovu, tak proč ne na kraji světa. A navíc, slyšela jsem, že sem jezdí turisti neustále. Nutí vás to tady prý přemýšlet.“

„Přemýšlet jo, ale o špatných věcech,“ odpověděla tajemně. „Tam na kraji vám svět připadá jiný. Takový zbytečný. Však uvidíte.“

„Nevykejte mi, vždyť byste mohla být moje máma,“ řekla jsem jízlivě. „Jsem Zoe. A to se nebojím, mě už všechno připadá zbytečný teď.“

***

Po pár hodinách sebou autobus cuknul a unaveně zastavil. Byly jsme u zdi. Po rozhovoru s Gábi jsem zbytek cesty jen netrpělivě zírala z okna. Dvacet metrů vysoká zeď neustále rostla, až její vršek zmizel za střechou autobusu. Teď to byl jen modrý kolos, který se táhl kam až oko dohlédlo. Byla na ní vidět malá okna a zblízka bylo vidět, že podél celé stavby jsou železné schody a nespočet dveří. Uvnitř zdi bydleli Životabudiči. Statisíce hlídkařů, kteří měli za úkol hlídat celý obvod Zeměplacu a případné sebevrahy přesvědčit, aby neskákali.

Gábi s druhou učitelkou začali hned pakovat děti z autobusu ven. Já jsem počkala, dokud všichni nevyjdou, až jsem někde mezi jekotem dětí zaslechla svoje jméno.

„Zoe, jestli chceš, tak můžeš jít sama, jen řekni – jasně, zlatíčko, vezmi si všechno, budeme spát uvnitř, - řekni jim, že jsi se skupinou 28450, a oni tě zavedou do pokojů, kde budeme spát.“

To mi vyhovovalo, tak jsem popadla batoh na záda a vystoupila ven. Okamžitě se mnou začal cloumat silný studený vítr. Po dlouhých hodinách ve vyhřátém autobuse to bylo jako by se mi do těla zabořilo tisíce malých bičů. Slyšela jsem o tom. Tak blízko Okraje sem prý z vesmíru proudí studený vzduch, ale nečekala jsem, že to bude tak strašné i teď, chvíli po poledni. Rychle jsem si vyndala koženou bundu, oblékla si ji a svoje dlouhé kaštanové vlasy uvázala do culíku. Naše exkurze už zmizela do zdí a já zůstala stát u vozu sama s podřimujícím řidičem. Naposledy jsem pozvedla hlavu k masivní modré zdi, která teď téměř splývala s oblohou. Mrazivý vítr mě šlehal do obličeje, ale já se přesto musela podívat.

‚Jsem tady, babi.‘

Posadila jsem se na zem, shodila si batoh z jednoho ramene a vytáhla z něj pomuchlaný dopis. Na něm stálo babiččiným rukopisem:

„Zoe, těším se až se zase sejdeme na druhé straně.“

Pořád jsem na něj koukala, jako bych se snažila přesvědčit, že je opravdový. Musí to znamenat, že je tam dole. Co jiného by tím myslela.

„Slečno! Slečno! Vezměte si prosím všechny věci, já na noc odjíždím!“ volal za mnou řidič.

„Nic víc nemám, jen batoh!“ zavolala jsem nazpátek a postavila se.

Nic víc jsem ani nepotřebovala. Na cestu zpátky jsem se nechystala.

***

Zamířila jsem k nejbližší bráně. Byla menší, než by člověk čekal. Úzká a vysoká tak akorát pro dospělého člověka. Auto by tudy neprojelo a náš autobus už vůbec ne. K ní vedl krátký průchod. Ještě, než jsem si stihla prohlédnout lehce tmavší barvu kolem rámů, tak na mě začal mávat muž, co stál uvnitř.

„Stůjte, madam – slečno! Dál nemůžete.“

„Dobrej! Nebojte se, jsem tady s exkurzí.“

„To by mohl říct každej. Proč jdete sama?“

„Ostatní už šli napřed, museli tudy před chvílí projít,“ snažila jsem se zachovat klid. Můj nový přítel se zřejmě nenechal tak snadno odbýt.

„No to sice prošli, ale nemám nikde důkaz, že patříte k nim, můžete být bůhvíkdo.“

Sakra, proč jsem radši nešla s děckama. Teď se tu budu muset vypořádat s tímhle natvrdlíkem.

„Víte číslo skupiny?“

„Vím, že začínalo 28.“

„Ach jo,“ vydechl strážný a promnul si oči. Věděla jsem, že ostraha je na Okraji velká, ale nečekala jsem, že bude až takhle důsledná. Vždyť Gábi s děckama museli projít ani ne před minutou. Chtěla jsem něco namítnout, ale pak jsem si za sebou všimla rychlého pohybu. Hned nato se kolem nás jako vítr prohnal nějaký mladý muž. Ještě, než stačil strážný otevřít pusu, tak rozrazil dveře na konci chodby a zmizel za nimi. Strážný se okamžitě proměnil. Když se bavil se mnou, tak vypadal jako unavený tatík, ale teď se bleskově otočil a rychlým sprintem vběhl do dveří za tím mužem. Tak takhle vypadají Životabudiči. A právě jim někdo proběhl přes bránu. Nestihla jsem to ani všechno vstřebat a už se vzduchem vinul zvuk sirény. Všude byl slyšet dusot nohou a pokřikování. Já zůstala stát sama. Došla jsem ke dveřím a pootevřela je. Za nimi byla chodba a další zeď. Chvíli jsem přemýšlela, že bych tajně vklouzla dovnitř, ale k Okraji bylo to ještě pár kilometrů a sama tam přes zeď nedojdu. Lepší bude počkat, až se někdo vrátí a zkusit je přemluvit.

„Být vámi, tak bych to nedělal.“

Cukla jsem sebou. Ten hlas přišel z venku. Otočila jsem se a tam stál mladý muž ve stejné uniformě, jakou měl strážný. Černá kombinéza s visícím popruhem na pravém rameni a modrým kruhem na prsou. Akorát tenhle byl mladší. A hezčí.

„Nechtěla jsem tam vběhnout,“ odpověděla jsem nevinně.

„Samozřejmě, že ne,“ usmál se na mě. „Ostatně byste se daleko nedostala. Vběhnout dovnitř je jedna věc, ale proběhnout až k Okraji je v podstatě nemožné.“

„Já jsem rychlá.“

„My jsme rychlejší. A navíc je tam spousta dalších bran,“ řekl s úsměvem.

To jsem si myslela.

‚Proč myslíš, že jedu s těma malýma parchantama?‘ řekla jsem si v duchu.

„Ale opravdu, nechtěla jsem tam vběhnout, jsem tu se zájezdem a-“

„Já vím, všechno jsem slyšel. Mám zrovna obchůzku, ale mrknu se na to.“

Vyndal z kapsy vysílačku, něco na ní zmáčkl a čekal. Opřela jsem se o zeď a pořádně si ho prohlédla. Mohlo mu být něco málo po dvacítce, o pár let mladší než já. Byl velice hubený a vysoký. Měl černé kudrnaté vlasy, vzadu stažené do culíku. Taková škoda. Kdyby nebyl mezi Životabudiči, tak by mohl lámat jedno srdce mladé dívky za druhým.

Vysílačka zapraskala.

„CO JE DESÍTKO?“

„Ale, mám tu jednu mladou slečnu, co prý přijela se zájezdem, ale nešťastnou náhodou se od nich odloučila. Nemáme uvnitř nějakou skupinu, které by chyběla mladá sličná dívka?“

„POČKEJ, ZEPTÁM SE,“ zaznělo z vysílačky a zase utichla.

„Proč vlastně nejste se svou skupinou?“ zeptal se.

„Jsem vlk samotář,“ odpověděla jsem s úsměvem. On se ale neusmál. Místo toho se na jeho tváři poprvé objevil vážný výraz a čekal na odpověď. Poprvé jsem v něm spatřila Životabudiče. I přes to vtipkování mě pořád bral jako podezřelou. Provinile jsem se zadívala na svoje boty.

„Jen jsem se zamyslela. Nedošlo mi, že tu bude kontrola, i když jsem o vás četla. Jsem… Jsem blbá.“

Ty slova ze mě vypluly jako když se protrhne přehrada. Co ten jeho pohled se mnou udělal. Normálně bych byla drzá, ale když se na mě tak přísně podíval, ohnula jsem se před ním jako proutek.

Na chvíli mu přelétl přes ústa úsměv, ale pak hned zase zmizel. Tiše jsme na sebe koukali a já se začínala bát, že tady moje cesta skončí.

‚Teď ne!‘, pomyslela jsem si, ‚musím jít za ní!‘

Ticho prolomilo zapraskání vysílačky.

„HEJ DESÍTKO? HOLKA MÁ ŠTĚSTÍ, TADY POSLEDNÍ SKUPINA POTVRDILA ŽE PATŘÍ K NIM. JAK SE JMENUJE?“

„Zoe,“ řekla jsem rychle a on to zopakoval.

„JO, TO SEDÍ. MOHL BYS JI DOPROVODIT? SLYŠÍŠ TEN ALARM, NE? NEPOTŘEBUJEME ABY SE NÁM TADY NĚKDO TOULAL.“

„Jasný. Desítka končí.“

Hlasitě jsem vydechla.

„Promiňte, musel jsem si být jistý. Jmenuji se Will,“ řekl a podal mi ruku.

„Zoe,“ odpověděla jsem s úsměvem a stiskla jeho ruku. Byla teplá a pevná.

„Dobře, Zoe, pojď za mnou,“ kývl a vykročil směrem k bráně.

***

Byla jsem ráda, že jsem nevběhla dovnitř sama. Will mě vedl spletitými chodbami, chvíli nahoru, chvíli dolů. Po čase už jsem si nebyla jistá, jestli se nemotáme dokolečka.

‚Třeba se sám ztratil‘, pomyslela jsem si. Will si asi všiml mého zmateného pohledu.

„Neboj se. Je to tu schválně postavené tak, aby tu obyčejný člověk zabloudil.“

„Tak to vám nezávidím, když vás chytne běhavka.“

Začal se smát, ale zakryl si pusu rukávem. Nejspíš chtěl vypadat vážně.

„Já nejsem obyčejný člověk, Zoe. Jsem Životabudič,“ řekl s nečekanou pýchou. Zastavila jsem se.

„Wow, mám pocit, že ti jde z té samolásky trocha kouře z kalhot,“ řekla jsem, ale když na mě hodil ostrý výraz, tak jsem se trochu zastyděla.

„Tím chci říct, Zoe, že tudy chodím každý den. Neměj strach, vím, kam jdu.“

„Tak to se tě budu radši držet jako klíště,“ řekla jsem roztomile, abych si to u něj trochu spravila. Ta jeho sebedůvěra byla koneckonců docela přitažlivá.

‚Sakra, nerozptyluj se, Zoe,‘ pomyslela jsem si.

Po pár dalších zatáčkách jsme přišli do velké místnosti plné dětí.

„Zoe!“ ozvalo se zpoza nich. Byla to Gábi. Na noze jí zrovna visel nějaký chlapec, ale ona dělala jakoby nic.

„Gábi! Tak tady jste.“

„Zrovna jsme přišli. Prý tě nechtěli pustit dovnitř.“

„Jo, zapomněla jsem naše číslo. Naštěstí šel kolem tady Will a pomohl mi,“ řekla jsem a ukázala na něj. Ten se zatím opřel o zeď a sledoval, jak jedno z dětí zrovna okusuje stůl.

„Pěknej,“ šeptla Gábi a mrkla na mě. Já jsem dělala že neslyším. Místo toho jsem se šla opřít k Willovi. Bylo mi s ním rozhodně příjemněji než s kopou dětí.

„Když mě odsud dostaneš, tak slibuju že ti budu věřit, že jsi nadčlověk,“ řekla jsem mu tiše. Místo odpovědi se mu jen lehce zvedly koutky úst. Taky jsem se pousmála.

‚Co to děláš, Zoe. Zapomínáš, proč jsi tady?‘

Úsměv mi zase zmizel. Jo. Vždyť budu vlastně za chvíli pryč.

***

Po chvíli přišla nějaká paní a řekla, že je čas na večeři. Posadili nás do vedlejší místnosti a Will si sedl vedle mě. Podivila jsem se, že bude večeřet s námi.

„Dostal jsem tě na starost, ne? Musím dát pozor abys nám to tady nepomluvila.“

„Copak jsem do prdele nějaká rozmazlená slečinka?“

„Ona žekla dopldele,“ vísklo jedno z dětí. Gábi po mě střelila smrtelný pohled, který říkal ‚Děkuji, teď to budu muset vysvětlovat rodičům,‘.

„Tak jsem to nemyslel,“ odpověděl potichu Will, „jen chci mít jistotu, že se ti tu bude líbit.“

„Aha,“ hekla jsem zaskočeně.

Přinesly nám na stul velké mísy plné bramborové kaše a nějaký masový mix.

„Hmm.“

„Copak, není to podle tvé představy?“ zeptal se mě Will.

„Ne, jen... Nevím, proč jsem čekala, že se tu stravujete nějak jinak.“

„Kaktusy a vesmírný prach?“

„Ne, vole. Jen jsem nečekala maso s bramborama,“ odpověděla jsem se smíchem.

„Dobře, až přijedeš příště, nachystám nějaký speciál,“ řekl na to Will.

Příště. Potom jsem radši mlčela. Jídlo bylo překvapivě dobrý. Nevím, čím to bylo. Kořením? Každopádně jsem ho po pár soustech cpala do pusy po plných lžících. A když jsem měla zrovna pusu tak plnou, že by mi i křečci záviděli, tak Will znovu promluvil.

„Tak co se stalo? Myslím v životě?“

„Jak to... Ach – nemohl jsi počkat až spolknu? Jak to myslíš?“

Jeho oči zvážněly. Tohle by neměl dělat. Jak má těm očím někdo odolat?

„Evidentně jsi tu poprvé. To bylo poznat na bráně. A nejsi tu jako turista se zájezdem, ale s touhle školkou, i když k nim nepatříš. Lidé sem jezdí buď jen na čumendu, nebo aby před něčím utekli. Aby tu našli nový začátek. Takže co se stalo?“

Neodpověděla jsem. Místo toho jsem odsunula talíř. Jedno z dětí začalo běhat kolem stolu až se zastavilo u mě. Začalo mumlat něco o tom, jestli jsem nová paní učitelka a zvědavě na mě koukalo. Jeho oči byly tak plné života. Po chvíli se zase nudilo a začalo běhat dál.

„Promiň, že se ptám,“ řekl omluvně Will.

„Zemřela mi babička. A opustil mě přítel.“

„Ajaj. Co se stalo, jestli se můžu zeptat?“

„Nepohodli jsme se na dětech. Já je chtěla a on si je udělal jinde.“

„To mě mrzí,“ řekl a položil mi ruku na rameno.

„Ale to už je pryč,“ pokračovala jsem s úsměvem, „ale máš pravdu. Chtěla jsem tady za tím udělat tečku. Podívat se na svět z jiného úhlu.“

‚To vlastně není tak úplně lež, ne?‘ pomyslela jsem si.

Když Will viděl, že už nejím, tak se mě zeptal:

„Co bys říkala na malou procházku?“

„Na Okraj?“ zeptala jsem se. Že by on byl moje vstupenka na nehlídanou návštěvu?

„Ne tak úplně. Ale slibuju že toho nebudeš litovat.“

Mrkla jsem jedním okem na Gábi. Ta se na nás culila. Protočila jsem oči.

„Můžeš mi slíbit, že tam nebudou děti?“

***

Zrovna jsme vycházeli asi páté schody, a tak jsem se na chvíli zastavila, abych popadla dech.

„Prej že toho nebudu litovat,“ řekla jsem mezi hlasitým dýcháním.

„A nebudeš! Jen počkej až to nahoře uvidíš.“

„Nahoře?“, zeptala jsem se a najednou mi ty schody dávaly smysl.

„Jo, řekl jsem si, že když jsi tu poprvé a když tě mám na starost, vezmu tě na trochu speciální místo.“

‚Ale, ale. Panáček se nějak snaží.‘

„Pojď, tyhle schody jsou poslední, slibuju,“ řekl a ukázal na dveře na konci schodů.

Když je otevřel, tak mě zasáhl ledový vítr. Zatřásla jsem se a pořádně si utáhla bundu. Za dveřmi mě zalila oranžová záře ze zapadajícího slunce. Když si mé oči přivykly na příval světla, viděla jsem, že stojíme na několik metrů široké cestě, která se táhla dopředu a dozadu, kam až oko dohlédlo. A za krajem té cesty... Svět! Byli jsme na vrcholu zdi! Byl odtamtud vidět celý horský pás. V nižších místech se vinula cesta, kterou jsme přijeli. A za ní bylo mírně vidět nekonečné množství lesů a luk.

„Díváš se na špatnou stranu,“ pousmál se za mnou Will.

Otočila jsem se a poprvé ho spatřila. Okraj. Přiběhla jsem k okraji zdi. Z druhé strany se podél celé zdi táhl zástup budov a opevnění. Za nimi byla ještě chvíli zem a ta pak najednou končila. A za ní jen bílá záře. To právě zapadalo slunce. Zakryla jsem si rukou oči. Okolo toho oslepujícího světla byla černočerná tma, kterou posévalo nekonečné množství hvězd. Třpytily se jako milion malých světlušek. Čerň kolem nich se rozpínala se na všechny strany, jen nad naší hlavou se přelévala v jemnou modř pohasínající oblohy. Chvíli jsem tiše zírala, než jsem si uvědomila, že mi po tvářích tečou slzy. Otočila jsem se od Willa a utřela si je rukávem.

„Neboj se, nejsi jediná, koho ten pohled dojme,“ řekl.

Nechápal, že mě nedojal ten pohled, ale to, že jsem jí konečně byla blízko. Znovu jsem se zadívala na Okraj. Tam někde za koncem; tam někde, kam teď zapadá slunce je další svět. Na druhé straně té naší placky. Stačí jen skočit a vzlétnout. Tam někde na mě čeká babička a nový začátek. Po chvíli jsem cítila, jak mě Will chytil za ruku. Jen mi lehce propletl své prsty do mých. S jemným úsměvem jsem se na něj podívala.

2.Will

Ležel jsem na zádech a přemýšlel nad dnešním dnem. Když nám dovnitř vběhl ten skokan, tak jsem čekal, že mě čeká další noc plná dokumentace a promlouvání do duše. Místo toho jsem dostal na starost moc příjemnou mladou holku. Moc šikovnou mladou holku.

Zoe se vedle mě zavrtěla v posteli, ale spala dál. S úsměvem jsem se na ni podíval. Byla překrásná. Nevím proč mě uhranula hned, co jsem ji spatřil. Něco mi na ní připadalo povědomé. Po tom, co jsem ji dovedl na vrchol zdi jsme tam stáli až dokud slunce nezmizelo za Okrajem. Ani sám nevím, jak jsme po cestě zpátky zabloudili do mého pokoje. Stalo se to tak rychle. V hlavě se mi to zase celé vybavilo. To, jak se hýbe, jak se směje. Jak do mě zarývá své nehty. To, jak voní a chutná.

‚A to, jak brzy odjede.‘

Odhrnul jsem jí vlasy z obličeje a lehce ji políbil na tvář. Svraštila čelo, až se jí udělaly roztomilé vrásky nad nosem. Ještě že jsem po cestě na pokoj nahlásil ostatním, že se o ni postarám. Její zájezd by jinak už nejspíš šílel strachem.

„Jestli mě budeš ještě chvíli pozorovat, tak mi budeš muset zaplatit,“ šeptla rozespalým hlasem Zoe.

„Promiň, nevěděl jsem, že jsi vzhůru.“

„Jak bych mohla spát, když to tady tak hučí.“

Začervenal jsem se, ale Zoe hned se smíchem dodala:

„Ty generátory. Zase si tolik nefandi.“

No jo, ani mi nedošlo, že pro cizince to musí být nezvyk. Já už to neustále hučení ani nevnímal. Ale když už byla vzhůru, tak mi to vnuklo nápad.

„Co bys říkala na noční procházku?“

„No nevím, nohy mám pořád jako želé,“ řekla a smyslně se usmála, „ale zvládnu to.“

***

Byla tichá noc. Hlídkaři byli naštěstí zalezlí v budovách. Sice by nic nenamítali, ale nejspíš bych si potom vyslechl lekci o tom, jak tu nemám provázet nikoho o samotě. Zoe měla na tváři nedočkavý výraz. Asi ji velice rychle došlo, kam ji chci vzít. Ostatně tady široko daleko nic jiného zajímavého není.

„Nebojíš se?“ poškádlil jsem ji.

„No tak. Tady? Co, máte tu snad malý mimozemšťany, co žerou mozky?“

„Co ty víš!“

„Jestli žerou mozky, tak můžeme být naprosto v klidu, Wille.“

Po chvíli jsme došli k poslední bráně.

„Jsi připravena?“

„Jsem,“ vydechla s překvapivým odhodláním v jejích očích.

Otevřel jsem bránu. Před námi byl asi kilometr volné půdy. Nikdo si netroufl stavět tak blízko Okraje, kdyby se hlína najednou propadla. A za tím kilometrem byla nekonečná propast a nad ní černá obloha poseta hvězdami. Zoe jen pootevřela ústa a vydala se kupředu.

„To je nádhera,“ řekla nakonec. Lehce se zatřásla. Tady blízko okraje už téměř mrzlo. Přesto tu vždy zůstávala zelená tráva. Chvíli jsme tiše šli a potom se najednou zastavila. Sehnula se a z trávy utrhla světle modrou květinu.

„Okrajka,“ řekla s úsměvem a ukázala mi ji. „Rostou jen tady. A dá se z nich uvařit skvělej čaj, po kterým odejde jakákoliv bolest.“

„Přesně tak. Odkud to víš?“

„Babička mě učila o bylinkách. Vždycky jsem si chtěla otevřít obchod s bylinkami.“

„S tím radši počkej až budeš starší. Přeci jen mladá bába kořenářka nevypadá tak magicky,“ pošťouchl jsem ji.

Její úsměv mírně zmizel.

„Tady bychom asi měli skončit,“ řekl jsem.

„Ne. Ne, chci jít blíž,“ řekla Zoe a ani na mě nepočkala.

Takhle blízko bychom opravdu neměli chodit, ale na nic jsem se nezmohl.

Zastavili jsme asi patnáct metrů od Okraje. Zoe se posadila na zem a já se posadil vedle ní. Dívala se zasněně před sebe.

„Tolik hvězd. Nikdo by si ani nevšiml, kdyby jedna zhasla,“ zašeptala.

„To není pravda. Mořeplavci se plaví podle hvězd. Oni by si určitě všimli.“

Podívala se na mě. Z očí jí tekly slzy. A ve mně se něco zlomilo. Jako když dopadne zrcadlo z výšky na zem. Můj ospalý instinkt vyskočil na nohy a spustil poplach.

„Jsi strašně fajn kluk, Wille.“

„Ty jsi přišla skočit,“ vydechl jsem zklamaně.

Zoe mlčela. Přemýšlel jsem nad celým výcvikem. Nad tím, co máme říkat. Nad tím, jak máme lidi přesvědčit, aby neskákali. Místo toho mi celým mozkem pulzovala jen jedna otázka.

„Proč?“

„Chci na druhou stranu,“ řekla po malém zaváhání.

„Ale vždyť tam nic není!“ rozčílil jsem se. Tak takhle to je. Ona je jedna z těch, co věří že tam dole je další svět.

„Jak to můžeš vědět? Máš nějakej důkaz?“ rozčílila se na oplátku Zoe.

„A máš ty nějakej důkaz, že je? Vy jste všichni stejní. Myslíte si, že utečete před svýma problémama do nějakýho zázračnýho světa na druhé straně, ale realita je taková, že tam nic není!“

„Jak si tím můžeš bejt tak jistej?!“

„Protože by se jinak už vrátila!“ vyhrkl jsem.

Zoe chtěla něco říct, ale zarazila se. Promnul jsem si oči. Proč mi sakra na té holce tak záleží. Vždyť ji neznám.

„Určitě víš, kdo jsou Životabudiči. A jak vznikají,“ zeptal jsem se. Když neodpověděla, tak jsem pokračoval. „Většina Životabudičů jsou lidé, kteří chtěli jednou skočit z Okraje. I já. Přišel jsem skočit s přítelkyní. Za lepším světem tam dole. Ale chytili nás. Zhruba tady, jak sedíme. Jí se však podařilo vyklouznout a než skočila, tak mi slíbila, že se pro mě vrátí. Už je to sedm let. Tak mi řekni – jestli je tam nějakej svět, proč se pro mě nevrátila?“

„Možná to zpátky už nejde,“ řekla tiše.

„Ne. To proto, že tam dole je jen smrt. Zatímco tady je život.“

„Život,“ řekla Zoe a položila ruce na zem, „ten už mi nemá co nabídnout.“

Po těch slovech vyskočila na nohy a vydala se k Okraji. Rychle jsem vyskočil taky.

„Zoe!“ zakřičel jsem. Už jí chybělo asi jen osm metrů. „Zoe! Nic tam není!“

„Je tam babička!“

„Není!“

Už jen pět metrů. Snažil jsem se za ní rozběhnout, ale měla náskok.

„Pak je tam alespoň konec.“

Tři metry.

„Ne, Zoe. Ty musíš žít!“ zakřičel jsem. Už jsem to pochopil. Byla jí tak podobná. Proto mi na ní záleželo. A znovu ji neztratím. Její nohy už stály na Okraji a začala se pomalu přehupovat dolů. Zabral jsem a vyrazil vpřed. Plnou silou jsem chytil její ruku a přetáhl ji zpátky. Při tom jsem kolem ní prolétl a cítil, jak ztrácím půdu pod nohama. Když se naše oči naposledy střetly, usmál jsem se na ni.

‚Prosím, užívej si ten výhled za mě.‘ řekl jsem jí v duchu. Pak už jsem jen cítil, jak padám. Země mizela daleko nade mnou a já padal podél obrovské masy hlíny a kamení. Neustále jsem zrychloval. Poslední věc, co jsem viděl bylo jen oslňující světlo.

fin