Projekt Hael

Prolog

14. 2. 2013

Vzduchem padaly pomalé vločky sněhu. Slunce se už snažilo nastartovat jaro, a tak po dopadu hned roztávaly. Tu a tam se ale válely kopky sněhu, které se odmítaly vzdát. Za jednou z nich se schovával mladý, dvaadvaceti letý chlapec. Zhluboka se nadechl a vydechl. Z pusy mu vylétla pára. Zima pořád vystrkovala svoje růžky. Rozhlédl se kolem. Okolí vypadalo prázdné, jen vítr občas zahýbal s větvemi. Chlapec se trochu víc přikrčil a zahřál si ruce třením. Vzal by si rukavice, kdyby si pamatoval, kde je naposledy nechal. Znovu se rozhlédl po okolí a jednou rukou si odstranil dlouho ofinu, která mu spadla do očí.

„Teď,“ pomyslel si a vkleče se připravil k běhu. Nadechl se a rychle vyrazil směrem k další kopě sněhu. Zmrzlé svaly v nohou sice trochu protestovaly, ale silou vůle je donutil k co nejrychlejšímu trysku. Už jen kousek. Stalo se to strašně rychle. V jednu chvíli sprintoval, co mu síly stačily a v tu další ležel na zemi v bolestech. Rána ho zasáhla do obličeje, až mu shodila čepici. Snažil se zaostřit zrak, a rozhlédnout se okolo, ale už bylo pozdě. Cítil, jak mu na hrudi přistála její noha. Nejspíš se schovávala přesně za tou kopu sněhu, kterou si právě vybral jako svoje útočiště.

„Sakra, zná mě až moc dobře,“ problesklo mu hlavou.

V její ruce se ve slunci zableskla zbraň připravená k úderu.

„Vzdej se, a ušetřím tě dlouhých muk, která mám pro tebe připravena,“ řekla s úsměvem na tváři.

Myslela si, že vyhrála. Zatímco se však bažila v jejím vítězném momentu, chlapec jednou rukou za zády vytvořil vlastní zbraň.

„Mohl bych se vzdát,“ vydechl, „ale na druhou stranu, jsem docela hlupák. A hlupáci se nevzdávají.“

Vymrštil ruku zpoza zad a připravil se k úderu. Byl však moc pomalý. Do břicha ho zasáhla silná rána, až se sníh roztříštil všude kolem.

„Umřels,“ řekla s úsměvem mladá holčička, která sotva oslavila své patnácté narozeniny.

„Ne, ne, ne, počkej, tohle bych přežil,“ oponoval Antonín, ale věděl, že zbytečně. Jeho sestra, Sára, mu pomalu sundala nohu z hrudi. Její zlaté vlasy zazářily v slunci. A zrovna, když se začínala radovat, tak ji Antonín chytil a hodil na kopu sněhu, až se rozvířil všude kolem nich.

„Hej! To je podvod, já jsem vyhrála!“ křičela, „Tohle řeknu mamce!“

Tonda ale neposlouchal, začal poskakovat okolo a pokřikovat stále dokola ‚Hlupáci se nevzdávají!‘.

Po chvíli si sednul vedle ní, vydechnul a nechal na sebe dopadat pomalu sílící slunce. Dlouhá ofina mu opět spadla do očí, ale tentokrát ji neodsunul. Podíval se na svoji sestru a i ta už se jen blaženě nahřívala ve slunci. Většinou ji nechal vyhrát, ale od jejich patnáctin, se rozhodl ji trošku připravit na život. Někdo to udělat musel a jejich rodiče byli neustále zaměstnaní prací, chlastem, nebo hádáním.

„Příště si dávej pozor, čím házíš. V té kouli byl možná kus ledu, nebo kámen. Měl jsem pocit, jakoby mě trefil buldozér.“

„Nebo jsem prostě tak silná,“ odvětila a zatnula ruce v pěst.

„Tolik si zase nefandi. Ještě bude trvat pár let, než mě přepereš.“

Sára, která do teď ležela na sněhu, se posadila a opřela hlavu o svého bratra.

„Nene, já tě nikdy nepřeperu a ty mě budeš muset navždycky chránit, hlupáku.“

Odpovědí jí byl jen oddaný povzdych. Oba zůstali ještě chvíli sedět a bažit se teplých paprsků, než se vydali zpět domů.

Později toho dne se Antonín chystal na schůzku se svou přítelkyní, Katkou. Rodiče opět nebyli doma, tak se rozhodl uložit Sáru do postele. Když vešel do jejího pokoje, tak viděl, že si zrovna čte. Hned ji popíchnul.

„Konec čtení, mladá dámo, je čas spát.“

„Jen si dočtu kapitolu,“ prosila s vážným výrazem ve tváři.

„Neměla bys to s tím čtením tolik přehánět. ‚Vzdej se, a ušetřím tě dlouhých muk, která mám pro tebe připravena?‘ Kde jsi k tomu došla?“ zeptal se, kopírujíc její tón z odpoledne.

Sára zrudla a zabořila se celým obličejem zpět do knihy.

On jí zatím upravil peřinu a pootevřel okno.

„Neotevírej ho! Budou tu bzučet komáři!“

„Lepší, než abys tu zemřela puchem,“ ušklíbl se na oplátku.

Po chvíli zaklapla knihu a s výrazným „Nekoukat!“ se začala převlékat. Antonín se jen pousmál nad pyžamem s postavou z její oblíbené knihy, Tondou Boubelkou. Byl to velký kačer s černým kloboukem. Jeho obličej byl přes celé triko a pod ním nápis: ‚Nemám rád novinářské kachny!‘. Sám jí ho vloni koupil na vánoce a od té doby ho nechtěla dát ani na vyprání.

Když zalezla do postele, tak ho na oplátku popíchla: „A kam jdeš? Za katkou? Takhle v noci?“

„Jdeme se jen projít,“ odpověděl nevinně, „Je valentýn, tomu ty ještě nerozumíš.“

„Já tomu rozumím až, až. Budete dělat děti, žejo!“

„Sáro!“ okřikl ji s výprskem smíchu. Chtěl jí na to odpovědět, ale radši v tichosti vstal a otevřel okno dokořán. Viděl, jak udělala znepokojený obličej, ale taky nic neříkala. Dal jí pusu na čelo a než zavřel dveře, tak jí jen tiše popřál dobrou noc.

Rodiče se nejspíš z jejich obchůzky po hospodách vrátí pozdě, a tak radši zamčel a vzal si náhradní klíč s sebou. Po cestě ještě přemýšlel, jestli už Sára spí, anebo si šla ještě zavřít okno. Chvíli dokonce přemýšlel, že by se vrátil a zavřel ho. I když jí rád popichoval, měl jí radši než cokoliv na světě. Nakonec ale přidal do kroku a vydal se za Katkou.

Když přišel na kraj lesa, kde se měli sejít, tak už na něj čekala. Měla na sobě dlouhý černý kabát, černý svetr a zpod něj svítila bílá košile. Její dlouhé černé vlasy jí vlály v mírném větru. Byla připravená na zimu, na rozdíl od Antonína, který měl na sobě jen rifle s košilí. Jak se k ní blížil, tak se na něj usmála. „Je nádherná“ pomyslel si.

„Jdeš pozdě,“ řekla s úsměvem a dala mu jemnou pusu.

„Musel jsem uložit mladou dámu,“ odpověděl a pusu jí oplatil.

„Rodiče jsou zase na tahu?“

„A kdy nejsou.“

Chytil jí za ruku a vyšel směrem do lesa.

„Kam mě to vlastně vedeš?“ zeptala se nejistě. Venku už panovala tma a v lese nebylo vidět na krok. On jen vytáhl z kapsy baterku a zasvítil s ní směrem do lesa.

„To je tajemství,“ odpověděl jí s úsměvem.

Už se radši na víc neptala. Věděla, že když nechce, tak nic nepoví. V tichosti se vydali do lesa.

Katka se sice tmy nebála, ale přesto byla neustále jako na trní. Při každém zašustění listů sebou trhla. Antonín ji při tom vždy stiskl za ruku, což jí trochu uklidnilo. Podívala se na něj. Měl jeho dlouhé tmavé vlasy zase spadené do obličeje, ale i tak viděla, že se usmívá. Pohled na něj jí uklidňoval. Už když ho viděla poprvé, tak věděla, že mu může plně důvěřovat. Sálala z něj nějaká dobrá energie. Pracovali ve stejném podniku, ona jako personální, on jako ajťák. A jí se vždy jako na potvoru rozbil počítač, a tak ho musela zavolat. Nedávno spolu byli rok.

Z myšlenek ji vytrhnulo náhle zastavení.

„Tady sejdeme z cesty,“ řekl tiše.

Prošel skrz nějaké křoví a Katka ho následovala. Když z něj vylezla, rozprostřel se před nimi malý plac porostlý mechem. Skrz stromy sem dopadalo pár paprsků měsíčního světla. To dopadalo přesně na dvě plastové židle a malý stolek. Překvapeně se na něj podívala.

„Vím, že nerada slavíš Valentýn,“ řekl s nevinným úsměvem, „ale já nemohl odolat. Můžu tě pozvat na večeři?“

Chvíli nevěděla, co na to říct. Tušila, že si chtěl udělat nějakou romantickou procházku na Valentýna, ale tohle nečekala. Jediné co ze sebe dokázala dostat, bylo tiché „Ano“.

Chytil jí za ruku a dovedl ke stolu. Zapálil malou svíčku a z kapsy vytáhl dva zabalené hamburgery z fast foodu. Naznačil jí, ať se posadí.

„Není to sice žádný luxusní jídlo, ale nic lepšího tu neservírují,“ řekl a nabídl jí hamburger.

Katka si ho vzala a posadila se. Pořád byla celá zaskočená a tak se zmohla jen na otázku: „Jak jsi to tu našel?“

„Víš, že se rád toulám po lesích. A jednou večer jsem si všiml, že tady na to místo při úplňku dopadá krásně světlo. A nápad byl na světě!“

„Jsi úžasnej, víš to?“ vydechla zasněně, zatímco si ukousla ze studeného hambáče. V tu chvíli jí chutnal jako jídlo z drahé francouzské restaurace.

„Kdybys věděla, kolik dalo práce sem všechno dostat,“ odpověděl a taky si ukousnul.

„Měl jsi říct, pomohla bych ti.“

„Pak by to nebylo překvapení.“

Po jídle pustil Antonín nějakou hudbu a oba si sedli na zem a skrz stromy pozorovali hvězdy. Objal jí kolem ramen a nějakou dobu mluvili o všem možném. Čas jim plynul jako voda. Po chvíli se Katka zničehonic hlasitě zasmála.

„Copak?“ zeptal se jí.

„Jen jsem si tak vzpomněla. Pamatuješ, co jsi mi řekl na prvním rande? Po tom, co jsi mi dal poprvé pusu?“

„Vím, že jsem byl strašně nervózní.“

Katka se podívala na hvězdy a řekla:

„Takhle ses podíval na hvězdy a prohlásil jsi ‚Dneska hvězdy září jasem‘.“

„Nene. Něco takovýho jsem řekl?“ odpověděl a začal se smát. Katka se začala hlasitě smát s ním. Až přestali, tak jí odsunul pramen vlasů z obličeje a podíval se jí do očí.

„Miluju tě,“ zašeptal a pak se tichým lesem ozýval už jen zvuk polibků.

Asi po hodině se vydali zpět. Byla už hluboká noc. Antonín ji ještě doprovodil k domu, kde jí dal jemnou pusu na čelo a popřál dobrou noc. Když se vracel domů, měl hlavu v oblacích. Vesnice Klemín, ve které žili, zela prázdnotou. Měla dohromady asi dvě stě obyvatel a většina z nich šla doslova spát se slepicemi. Jejich dům byl obklopený velkou zahradou, díky čemuž měli krásné soukromí. Otevřel branku a vkročil mezi dvě stoleté jabloně. V tom se zastavil. Něco bylo špatně. Nevěděl co, ale jakoby mu projel tělem proud. Rychle se vydal přes zahradu k domu. Nemohl ze sebe setřást ten pocit. Došel k hlavním dveřím a vzal za kliku. Bylo zamčeno. Rodiče nejspíš nebyli ve stavu, kdy by za sebou zamykali, takže se asi ještě nevrátili. Vytáhl z kapsy klíč a rychle odemčel. Zavřel za sebou dveře a ztěžka dýchal. Co se to děje? Zatřásl hlavou a pokusil se uklidnit. Sundal si boty a pokusil se rozsvítit. Světlo ovšem nereagovalo. Na tak malé vesnici nebyly výpadky proudu ničím vzácným, ale i tak mu to na klidu nepřidalo.

*křup*

Co to bylo? Jeho tělo jakoby zmrzlo. Někde z domu se ozvalo hlasité křupnutí, jako když někdo rozšlápne brouka. Hodně velkého brouka. Zavřel oči a snažil se uklidnit. Copak se zbláznil? V prstech cítil brnění a v hlavě jakoby mu zvonil alarm. Nikdy takový pocit neměl. Jakoby ho celé tělo varovalo.

*křup*

Tentokrát to slyšel naprosto jasně. Šlo to z druhého patra. A celé tělo my vydalo jasný signál. Signál, kterému nyní naprosto rozuměl. Signál, na který nezapomene do konce svého života.

Sára!

Do svalů se mu vrátila síla a on se vydal po schodech nahoru. Proběhl kolem rodinné fotky přímo ke dveřím do jejího pokoje. Vzal za kliku a pomalu je otevřel.

Prvně nedokázal pochopit, co vidí. Kolena se mu podlomila a on se zřítil na zem. Okno bylo otevřené dokořán a záclony vály v prudkém větru. Záclony, které byly celé od krve. Vedle okna stáli dva muži. Nebo nebyli to muži. Celé tělo jim pokrývaly krátké tmavé chlupy. Měli špičaté uši a dlouhé drápy na prstech. Každý svíral v ruce nějaký kus masa. Antonínovi oči sjely na jeden z nich, ze kterého ještě visel kousek látky. Na ní jasně poznával černý klobouk. Vydal krátký jekot. To nebyl jen kus masa. Byly to ruce. To křupání…

Klečel na kolenou a nebyl schopen pohybu. Tělem mu tepal smutek a vztek, ale strach jakoby ho přikoval k zemi. Ti dva muži se na sebe podívali a vyskočili oknem. V rohu místnosti se něco pohnulo. Antonín se pomalu tím směrem podíval, a všiml si, že i zbytek místnosti je pokryt krví. A z rohu místnosti vycházela postava, které si předtím nevšiml. Byla to žena. Měla popelavě bílé vlasy po ramena a obličej jak mladý, tak starý. Na sobě měla dlouhé černé šaty a s neměnným výrazem se dívala na Antonína. Oči mu sjely k její ruce a viděl v ní nůž, celý od krve. Tělem mu projel nový proud vzteku a tentokrát ho tělo poslechlo. Vyškrábal se na nohy, a chystal se na tu ženu skočit. Ta ale jen mávla rukou a jeho tělo sletělo k zemi, jakoby na něj hodila obrovský kámen.

„Zabiju tě!“ vykřikl. Hlas se mu třásl zlostí a pláčem. „Zabiju tě, slyšíš mě?!“

Žena k němu přistoupila. Měla bosé nohy. I její kůže vypadal mladě, ale přitom jakoby zažila několik staletí. Sehnula se k němu a jemným hlasem řekla:

„Dobrá.“

Pak se narovnala a poodešla pár kroků. Antonín mohl tak tak pohnout hlavou a podívat se na ni. V hlavě neměl nic jiného než vztek a chuť zabít. Ona se na něj podívala. Nakreslila ve vzduchu prsty nějaký tvar a celé její tělo se rozplynulo.

1.- Škola