Špína 2

Vlak vydával rytmické dunění, zatímco přejížděl přes podchod.

Tudum. Tudum. Tudum.

Až se z toho probudil Milan, bezdomovec, který si tam zařídil docela pohodlné bydlení. Rychle se rozhlédl a potom se zase přikryl krabicí a spal dál. Jeho strhanou tvář jen jemně osvětlovaly plameny z ohně, který si rozdělal vedle krabic, na kterých spal. Vždy jsem si říkal, že jednou přeletí jiskra a kartony ho zahřejí víc, než by chtěl. Ale nikdy se to nestalo.

Já jsem stál ve stínu na konci podchodu. Nevšiml si mě. Ale na to jsem u lidí zvyklý. Člověk, co žije celý život ve stínech, pracuje po nocích a ve volném čase zabíjí vrahy. Někoho takového většina lidí raději přehlídne.

Venku bušil déšť do ulic a halil už tak temnou noc do ještě větší tmy. Zvedl se vítr a přihnal pár kapek až na můj kabát. Ihned jsem ucítil, jak mi studená voda prosakuje na kůži, a tak jsem o krok ustoupil. Takový večer byl pro mě ideální. Už nějaký čas jsem hledal jednoho chlápka. Věděl jsem jen, že se mu říká Pít. Nejspíš Petr s velkým egem. Bohužel pro něj znásilnil a zabil několik děvčat. Všechny měly na krku stopy po provazu a jeden precizní řez na nose. Asi nějaká značka, nebo zvrhlej fetiš. Neměly mezi sebou nic společného, ani žádné stejné znaky. Jednou blondýna, jindy bruneta. Někdy studentka a někdy starší žena. Musel jsem obchodit spoustu špinavých hospod a poptat se nespočtu feťáků, než z jednoho vypadlo jméno.

„Cože to hledáš, ťunťo?“ zeptal se mě tehdy. Byl zrovna sjetej jak kola starýho žigula.

„Jednoho muže. Asi bude pěknej sukničkář, ale řekl bych, že se mu moc nedaří. Možná s násilnými sklony? Neříká ti to něco?“

„Aléééh, takových tu jee. Ale kdybys hledal pořádný zvíře, jo? Pořádný zvíře, jako tygra, nebo… Ne, medvěda! To je teprvá zvíře, jooo.“

Byl mimo.

„Kdo by to mohl být? Ten medvěd?“

„Pít. Ale toho nenajdeš. Nikdo neví, kdo to je, ale slyšel jsem, že je to pěkný prase, joo. Počkééj, prase! To je taky zvíře, žejo? Hehe. Hehehe. Píta zná jen jeho gang. Jako jeho tlupa, víš? A to jen ti nejvyšší.“

Jakmile jsem měl jméno, už to šlo snadněji. A když jsem se začal poptávat po Pítovi, tak se začal velice podobat tomu, koho jsem hledal. Vedoucí gangu, který ve městě přeprodává cigarety z Bulharska. A taky další věci. Povídalo se, že si občas poručí dovést nějaké ženy na divoké noci, ale ne všechny se vždy vrátí. Prý s ním asi zůstaly. Ale jakmile jsem se začal ptát víc, tak se všichni začali bát. Jak se tohle nedozvěděla policie, bylo nad mé chápání. Banda línejch rádoby světců.

Déšť mi přihrál další sprchu, tentokrát na boty, ale už jsem se nepohnul. Oči jsem měl přibité na silnici. Jediná možnost, jak zjistit kdo je Pít byla dostat se k němu. Proto jsem stál v dešti v podchodu. Protože té noci jsem se měl setkat s dvěma muži z jeho gangu. A oficiálně se k nim připojit. Stiskl jsem ruce a cítil, jak mi srdce začalo bušit napětím. Nebo nadšením? Mezi provazy deště se objevily dva malé kruhy světel a pak přede mnou zastavilo auto.

ŠPÍNA II

Zadní sedačka byla stísněná a nepohodlná. Tvářil jsem se sebejistě, ačkoliv jsem byl nedočkavý. Většinou jsem pracoval sám, skrytý před nechtěnými pohledy. Ale abych se někam posunul, potřeboval jsem se zalíbit těm dvěma mužům, co seděli přede mnou. Řidič byl starší chlap, kolem čtyřiceti s rostoucí pleší. Vyzařovala z něj klidná energie, která mě znervózňovala. Ti klidní jsou nejhorší. Spolujezdec byl mladší, možná sotva po dvacítce. Měl černou kšiltovku a přes ni hozenou kapuci. Neustále se vrtěl a pokřikoval. Přesný opak muže vedle něj. Ten se mi líbil víc, protože takoví namachrovaní týpci dělali častěji chyby. Od chvíle, kdy jsem nastoupil ani jeden z nás nepromluvil. Všiml jsem si, že mám nevědomky zatnuté pěsti, a tak jsem se uvolnil. Ticho prolomil až řidič.

„Jedeme vyzvednout zboží, jasný, novej? Ty dneska děláš svaly. Jen přenosíš věci do náklaďáku, bez keců.“

Déšť ještě nepřestal a bubnoval do předního skla. Za okny se míhaly cedule a rozmazané neonové nápisy. Do téhle části města slušní lidé nechodí. Je tu na ně moc temno. Já to tu ale dobře znal. Dalo se tam sehnat všechno, od drog po vietnamskou manželku.

Ten mladší se opřel o sedadlo a otočil se dozadu.

„Jasný?!“

Jen jsem přikývl.

„Dobře,“ pokračoval řidič. „Já jsem Vlasta, tohle je Standa. Potřebujeme chlapy, jinak bysme tě nebrali. Ale to neznamená, že šéf vezme každýho vola, kterej se zatoulá ze stodoly. Tak se snaž a budeš se mít dobře.“

„Hele, co kdybysme potom skočili do baru?“ skočil mu do řeči Standa.

„Dneska by to měla být klidná noc, tak proč ne.“

„Co ty, eeeh. Jak se vlastně jmenuješ?“

„Jakub,“ odpověděl jsem upřímně.

Nechtěl jsem jim říkat moje jméno, ale Vlastův klid mě znervózňoval. Dožít se vysokého věku v téhle branži je vzácný. A nechtěl jsem riskovat, že pozná z mého hlasu lež.

„Okej, Kubo, tak pokud zvládneš tuhle práci, tak si večer přiťukneme.“

„Co by na tom nezvládl, Vlastíku? Stačí nosit věci a držet hubu.“

„Časem poznáš, že jde o víc než to.“

Podíval jsem se do zpětného zrcátka a spatřil v nich Vlastovy oči. Díval se přímo na mě. Co tím myslel? Na chvíli se mi zdálo, že v tom pohledu něco vidím, ale během sekundy to zmizelo.

S vrznutím jsme zastavili. Přes okénko jsem viděl malé parkoviště a za ním skladiště. Ti dva přede mnou seděli beze slova a já jen čekal. Pokud jsem se chtěl dostat k Pítovi, musel jsem je poslouchat na slovo. Přesto jsem nevěděl, jak hluboko jsem ochoten klesnout do temnoty, abych toho docílil.

„Tři strážní,“ podotkl klidně Vlasta.

Déšť pomalu ustával. Z rovné střechy skladiště teď jen pomalu stékal pramínek vody. Parkoviště mohlo mít tři-čtyři metry a za ním byly velké plechové dveře. Někde bokem bude nejspíš ještě malý vchod.

Tři strážní. To znamenalo že to tu chtějí vykrást? Ruce jsem nervózně skryl do kabátu. Nelíbilo se mi to. Ale nemohl jsem nic namítnout.

„Hmm, žádný otázky,“ pousmál se zase Vlasta.

„Jen co tu děláme?“ řekl jsem a pořád jsem se snažil zahlédnout alespoň jednoho strážného. Kdybych tak věděl, že jsou to nějací mafiáni, a ne tvrdě pracující nevinní.

„Hahá, líbí se mi,“ řekl s nadšením Standa. „Řeknu ti to takhle. Šéf si už léta objednává nějaký léky, jestli mi rozumíš. A protože je celníci nemají moc v lásce, tak je sem dováží v malých pytlících s cukrem. Nemůže si je objednávat přimo, to dává rozum, a tak mu je sem objednává majitel tohohle skladiště, od kterýho je každej měsíc převezmeme.“

„To zní poměrně jednoduše,“ vydechl jsem s úlevou.

„Jojo, jak říkáš. Jenže teď se ten šašek rozhodl, že už se mu to nelíbí. A že už nám je nedá. A určitě pochopíš, že to se Pítovi moc nelíbí.“

Doprdele. To jsem chápal naprosto přesně.

„Hele nech si to vyprávění, Stando. Prostě tam vejdeme, sejmem ty strážný a vezmeme pár pytlíků s cukrem. Easy.“

Ruce se mi v kabátě zase zatnuly. Kurva. Takže mají v plánu zabít pár nevinných chlapů, co jen dělají svoji práci. Nejspíš mizerně placení, obyčejní dělníci. Do toho se mi vůbec nechtělo a řidič to nejspíš poznal.

„Copak, bojíš se umazat si ruce?“ podotkl.

„To ne,“ řekl jsem pomalu, „ale moc se mi nelíbí si kvůli pár pytlíků s cukrem zakládat na pobyt v base. Co takhle. Pokud tam nalítnem a náhodou tam bude někde kamera, tak jdeme sedět. Ale co kdybyste mi dali šanci tam vejít sám, potichu a vzít ten cukr, aniž by si toho někdo všiml? Když se to posere, tak jste čistí. A když to zvládnu, tak má šéf co chtěl a bez problémů.“

Vlastovi se na tváři objevilo pár vrásek a znovu jsem v jeho očích ve zpětném zrcátku uviděl něco zvláštního. Namísto toho Standa tleskl rukama.

„To je too, jak se tomu říká. Inicitýda!“

„Iniciativa,“ opravil ho Vlasta.

„Noo, tak!“

Chvíli potom panovalo ticho. Bylo vidět, že se to Vlastovi moc nezamlouvá. Očima mě pořád zkoumal, jako by chtěl přijít na to, o co mi jde. Já si mezitím sundal svůj kabát a zůstal tam sedět jen v riflích a šedém triku. Delší vlasy, které mi padaly do očí jsem si zastrčil za uši. Potom jsem dal ruku na kliku a podíval se dopředu. Jasně jsem jim dával najevo, že to myslím vážně.

„Tak jo,“ ozvalo se nakonec. Motor ztichnul a vnitřek auta zahalil kouř Vlastovy čerstvě zapálené cigarety.

„Máš deset minut. Pak tam vlítnem.“

Zatímco jsem přebíhal parkoviště, tak jsem si na hodinkách nastavil časovač na deset minut. Díky dešti nebyl nikdo venku a tam jsem rychle přeběhnul k pravé straně kvádrovitého skladiště. Začínal jsem být nervózní. Tři strážní mě netrápili, ale když ten chlápek ví, že tu skladuje drogy, tak kde jsou nějaký kamery? Nebo byl tak naivní? Nahlédl jsem za roh budovy. Trefa. Z druhé strany byly tři schodky a boční vchod. Přidal jsem do kroku, zatímco mi na zátylek začal opět dopadat čerstvý déšť. Ještě pár kroků.

Dveře se otevřely. Jako socha jsem se zastavil v pohybu. Naštěstí se otevřely směrem ke mně, takže mě přes ně strážný neviděl. Přitiskl jsem se ke zdi a uslyšel cvakání zapalovače, než se dveře začaly pomalu zavírat. Už jsem skoro zahlédl obličej, když se zevnitř ozval hlas.

„Můžeš jít laskavě kouřit dál? To je strašnej smrad.“

„Ty vole, zase začíná pršet.“

„Nezájem. Chceš kouřit, tak šup.“

Poslouchal jsem je jen jedním uchem. Mezitím co na sebe začaly zvyšovat hlas jsem se rozhlížel a uviděl asi metr nad sebou malé obdélníkové okno. Vyšvihl jsem se a tak tak se prsty přidržel. Nohama jsem se opřel o zeď a zatlačil na sklo. Naštěstí se otevřelo. Chtěl jsem se vyšvihnout nahoru, ale v tom mi podjela noha a se zaškrčením sjela o pár centimetrů dolů.

Ztuhl jsem a podíval se na dveře. Prsty mi na mokrém parapetu pomalu klouzaly.

„Dyť se podívej, jak prší!“ bylo slyšet ze dveří.

Naštěstí byli tak zabraní do hádky, že nic neslyšeli. Znovu jsem zabral a povedlo se mi protáhnout úzkým oknem a dopadnout uvnitř skladu. Pokusil jsem se ihned zorientovat. Napravo byla zeď, za kterou nejspíš byly dveře ven a ti dva hlídači. Přede mnou stály regály, které pokrývaly celý zbytek haly. Vlasta říkal, že jsou tu tři strážní. Ale toho posledního jsem nikde neviděl. V podřepu jsem došel na konec zdi napravo a podíval se za roh. Byly tam dveře, za kterými byla pořád slyšet hádka ohledně cigaret.

Fajn, takže odtud mě neuvidí.

Rychle jsem zkontroloval strop, ale ani tady jsem neviděl žádné kamery. Takže ten dodavatel byl asi opravdu kretén. Podíval jsem se na hodiny. Zbývalo mi šest minut.

Začal jsem procházet jeden regál za druhým, zatímco jsem koutkem oka sledoval, jestli nezahlédnu posledního hlídače.

Potichu jsem našlapoval halou. Našel jsem hračky, stará DVD, cigarety, kuchyňské nádobí a všelijaké další věci, ale cukr nikde. Předpokládal jsem, že bude na nějaké velké paletě, ale ať jsem se díval kamkoliv, nemohl jsem ho najít. Už jen tři minuty. Nervózně jsem zrychlil. Monitory, minerálky, vibrátory, hodinky. Ten chlap snad dovážel všechno. A zrovna když jsem procházel kolem další palety s cigaretama, tak jsem před sebou uviděl na židli sedícího hlídače. Měl zavřené oči a tvrdě spal, jen se mu s lehkým hvízdáním zvedal hrudník. Zbývala už jen chvíle, než přijdou ti dva a bude pozdě.

Vykročil jsem rychle k hlídačovi a sundal si tričko. Na opatrnost už nebyl čas. Obešel jsem jeho židli, hodil na něj moje triko a stáhl mu ho kolem obličeje. Okamžitě přišel k sobě, ale já mu zacpal ústa.

„Poslouchej, nikomu se nic nestane, když mi okamžitě řekneš, kde máte cukr, rozumíš?“

Loktem jsem ho objal kolem krku a pomalu mu povolil pusu.

Dal si načas, než odpověděl, až jsem ho nervózně stiskl pod krkem trochu víc, než jsem chtěl.

„Ta-támhle,“ vydechl a ukázal na regál hned vedle velkých sjížděcích vrat.

Stiskl jsem ho pod krkem tak dlouho, dokud jeho tělo nepovolilo a on se svezl v bezvědomí z židle dolů.

„Doprdele,“ sykl jsem si a okamžitě vyrazil tam, kam ukazoval. Nechtěl jsem nikomu ublížit, ale už nezbýval čas a venku čekalo větší nebezpečí než chvíle mimo. Už jsem napůl běžel, v hlavě mi tikaly jen sekundy. Neměl jsem čas se dívat na hodinky, a tak jsem nevěděl, kolik času mi zbývá, jestli ještě vůbec nějakej. Rychle jsem prohrabal regál a během chvíle našel dva kilové sáčky s obalem od cukru. Otočil jsem se, ale okamžitě se zastavil. Nemohl jsem se vrátit stejnou cestou, na to nebyl čas. Zmáčknul jsem tedy na zdi zelené tlačítko, které otevíralo vrata a ty začaly pomalu stoupat nahoru. Někde za mnou jsem slyšel klapnout dveře.

Lehl jsem na břicho a rychle se podkutálel pod vraty, pak jsem vystřelil na nohy a rychlým krokem vyrazil k autu. Na parkovišti už byli v pohybu Vlasta se Standou, oba jednu ruku pod bundou, kde nejspíš schovávali zbraň.

„Jedeme, jedeme,“ řekl jsem jim a zamával balíčky s cukrem.

Vrata se dál otevíraly a už jsem z haly slyšel hlasy. Svižně jsme nasedli do auta a když jsme se rozjeli, ještě jsem stačil zahlédnout dva strážné, jak vybíhali ze dveří.

***

Standa si se mnou přiťuknul tak silně, až část jeho piva vyletěla ze sklenice a skončila na zemi.

„Úúúú! To byla hezká prácička!“ křičel, zatímco mi plácal po rameni.

Jen jsem tiše přikývnul, ale před obličejem jsem měl strážného, jak leží v bezvědomí na zemi. Nic mu nebude, ale snad ho kvůli tomu nevyhodí. Bohužel jsem neměl na výběr. Malá cena za to, že bude žít. A já měl svoje oči na větší kořisti. Vzal jsem svoji sklenici vody a zhluboka se napil.

„Zajímavej nápad. Zbytečnej, ale zajímavej,“ podotknul tiše Vlasta.

„Proč myslíš?“

„Nevšiml sis, že tam nejsou kamery? Ta tvoje špiónská akce nebyla zapotřebí. Majitel toho skladu moc dobře ví, že když obchoduje s naším šéfem, tak není nikdo dost blbej, aby mu tam něco kradl.“

Takže on věděl, že tam nejsou kamery? A stejně kývnul na můj nápad? A jako by mi dokázal číst myšlenky, tak pokračoval.

„Chtěl jsem vidět, jestli to zmákneš. A nebylo to špatný, jen co je pravda.“

Potáhnul si z cigarety a pak s mírným úsměvem dodal:

„Samozřejmě šéf mu chtěl ukázat lekci, takže to tam přijde někdo vystřílet později.“

Následující ticho narušovalo jen Standovo hihňání. Prsty se mi kolem sklenice křečovitě zaťaly, ale v obličeji jsem se snažil tvářit klidně. Donutil jsem se chápavě přikývnout. Ti hajzli. Odpad. Ten majitel možná není svatoušek, když dovážel do svinstvo, ale jeho zaměstnanci s tím nemají nic společného. Obyčejní lidé, snažící si vydělat na život. Snažící se přežít ze dne na den za pár drobných. Nebyli o moc jiní než já. Kdybych neměl dovolenou, tak bych tou dobou seděl za závorou jako vrátný. A tihle zmetci se ještě smějí tomu, že je půjde někdo zabít.

V hrudi mi stoupal tlak. Díval jsem se na ty dva muže přede mnou, jeden se šklebil a druhý měl kamennou tvář bez soucitu. Celá jejich těla byla zahalena v temnotě, z každého póru jako by vylétala ta nepropustná tma. A já v ní seděl s nimi, vsakovala se do mě jako ropa. Už jsem si na ni zvykl, už jsem ji za ta léta přijal. Ale na rozdíl od lidí jako ti dva jsem ji nesnášel.

Vybavil jsem si před očima fotky těch mrtvých dívek. Tu řeznou ránu na nose.

„To je tvůj cíl“, opakoval jsem si.

Povolil jsem stisk na sklenici a opřel se o sedačku.

„Co je vůbec ten šéf zač? Ještě jsem nezažil podobnou práci, kdy bych se nesetkal s tím, co to vede.“

Tou větou jako bych uhasil veškerou zábavu. Standa se přestal hihňat a místo toho se na mě vážně podíval zpod kapuce.

„Hej, opatrně jak o něm mluvíš! Nebýt Píta…“ začal, ale Vlasta ho mávnutím ruky utišil.

„Neboj se, když budeš pokračovat tak jako dneska, určitě ho dřív nebo později poznáš.“

„Promiňte, jen mě zajímalo, jakej je.“

„Já vlastně nevím. Ještě jsem ho nepotkal,“ přiznal se Standa. „Ale i tak mu vděčím za všechno.“

Na odpověď jsem pozvedl sklenici a naklonil ji k mužům na znamení souhlasu. Vypil jsem ji do dna a s břinknutím položil zpátky na stůl. Přitiskl jsem si ruku na ústa a předstíral zívnutí.

„No nic, chlapi, užijte si večer, já dneska asi končím.“

„Cože? Néé, dneska se chlastá!“ oponoval Standa.

„Má pravdu. Možná by sis mohl konečně objednat něco jinýho, než vodu,“ popíchl mě Vlasta, ale já už vstával.

„Moc se omlouvám, byl to dlouhej den. Ozvěte se, když mě budete potřebovat.“

Nečekal jsem na odpověď, místo toho jsem hodil na bar stovku, zatímco se barman jen tiše divil, kdo jde do baru na dvě sklenice vody. Oblékl jsem si kabát a vyšel ven, kde mě hned zasáhla od obličeje zima. Byl jsem konečně sám, uprostřed temné ulice, jen lehce osvětlované blikající lampou. Obličej se mi zkřivil znechucením, téměř jak kdyby na to celou dobu čekal. Schoval jsem ruce do kapes a pomalým krokem vyrazil domů.

V hlavě mi běžel celý večer. Věděl jsem, že tenhle plán byl riskantní, ale nečekal jsem, že hned první den se to tak posere. Co všechno budu muset udělat, abych se dostal k Pítovi. Jak daleko budu muset klesnout, než ho potkám, když ho ani Standa ho ještě neviděl. Kdyby tam existovala jiná cesta. Na chvíli mi prolétlo hlavou, jestli to za to stojí, ale pak jsem si vzpomněl na ty mrtvé ženy.

Tenhle svět je prohnilej. Jako malej jsem to neviděl, žil jsem v krásným, světlem zalitým domě s milujícími rodiči. Dokud otec nenarazil po cestě domů na jednoho opilce, který potřeboval peníze. Matka po tom už nikdy nebyla stejná. A když si našla otčíma, tak se celá krasojízda do hajzlu jen zrychlila. Ve třinácti jsem jí nosil drogy od překupníka z nádraží. A v šestnácti jsem jí dělal osobního uklízeče prázdných lahví od vína. Chlastala, když nebyl otčím doma. To byly ty lepší dny. Pár let jsem to vydržel, než jsem odešel. Tou dobou už jsem si ale nedělal iluze o hezkém světě. Tou dobou už jsem viděl, jak svět objímá temný stín a jen pár zářících lidí ho udržuje dál od nevinných lidí. Až mi došlo, že někdo musí tuhle nerovnováhu napravit. Někdo, kdo se nebojí vejít do stínů a zašpinit se od těch sraček. Vězení na ně nepomáhalo. Jediný lék byl jejich odstranění. A Pít byl jeden z nosníků téhle špíny. Stálo mi to za to, zaplétat se s těmahle hajzlama a snad i klesnout na jejich úroveň? Jo, stálo.

Hlavou mi zase prolétl ten sklad.

„Někdo to tam přijde vystřílet později.“

To říkal Vlasta. Kurva. Zastavil jsem se na místě. Pokusil jsem se je zachránit. Dál to bylo z mých rukou. Udělal jsem vše pro to, abych zabránil krveprolití. Udělal jsem vše. Udělal jsem vše? Měl jsem jít domů a věnovat se plánu. Pít byl priorita, když ho odstraním, většina gangu půjde s ním. Prostě jen jít domů.

„Kurva, kurva, do hajzlu se vším.“

Otočil jsem se a nohy mě vedly zpátky do skladu.

***

Celou cestu jsem nevěděl, co udělám, jen jsem věděl, že to bude chyba. Ale nemohl jsem jít domů spát, když těm chlapům hrozilo nebezpečí. Napadlo mě, že bych je mohl jen varovat. Možná jim jen nechat vzkaz. Cokoliv. Ale musel jsem se tam jít podívat. Proto jsem zůstal stát v hrůze, když jsem na parkovišti viděl černá auta a kolem nich muže v kuklách. Pít rozhodně neztrácel čas. Jakékoliv plány šly okamžitě z okna ven, protože jestli něco neudělám hned, tak bude krev těch mužů na mých rukou. Schoval jsem se za zídku a očima prozkoumal okolí, ale ti chlapi mi nedali moc času, protože se rovnou dali do pohybu. Na parkovišti byl odpadkový koš, vedle kterého ležela prázdná láhev od vodky, kterou jsem rychle vzal do ruky a vyrazil za těmi muži. Zamířili prvně k velkým vratům a dívali se, jestli se dá otevřít. Předchozí návštěva mi dala výhodu, a tak jsem se schoval za auto, které stálo směrem k bočnímu vchodu. Napočítal jsem jich pět, dva měli vytažené pistole a jeden byl o hlavu větší než ostatní. Když jim došlo, že se vrata neotevřou tak zamířili ke mně. První šel ten vysokej, za ním ti dva s pistolemi a pak dva další. Nechal jsem toho velkého projít, potom prvního ozbrojeného. Až když procházel třetí, tak jsem se vymrštil na nohy a lahví ho praštil do rukou, až se roztříštila. Upustil zbraň a já využil návalu adrenalinu a zlomeným zbytkem láhve jsem opsal široký oblouk, který zasáhl jeho a toho druhého s pistolí blízko krku. Oba se chytili za hrdlo a sesunuli se s chraptěním k zemi. Zbylí tři byli zaskočení, ale ten vysokej se vzpamatoval jako první a kopl mě do hrudníku, a přitom mě odmrštil zády na auto. Cítil jsem, jak něco prasklo, ale stihl jsem zareagovat a uhnout jeho druhému kopu. Vrhl jsem se nalevo a praštil dalšího muže na solar, až se svezl k zemi. Rychle jsem se otočil k tomu vysokému, ale v tom mě zezadu chytil ten pátý, poslední chlápek. Držel mě pod rameny, a dlouhán kráčel k nám a napřahoval se k ráně. Švihl jsem nohama nahoru, odrazil se od boku auta a celou vahou jsem se zapřel dozadu, až ten za mnou neudržel rovnováhu a zakopnul. Dopadl jsem na něj a při vstávání jsem mu ještě kopnul do obličeje. Zbýval jenom ten kolos. Stál a díval se na mě. Asi metr za ním ležely na zemi dvě pistole. Udělal jsem krok k němu a připravil se k nápřahu. Jeho ruce se zvedly k bloku, ale já místo toho přidal do kroku a rychlým kotoulem se dostal za něj. Svalil jsem se na záda a než se stihnul otočit, už jsem držel v ruce jednu ze zbraní. Výstřel proťal tichou noc jako blesk a hned nato se mohutné tělo s žuchnutím svezlo na zem. Rychle jsem vstal, už nebyl čas na rozmyšlenou. Střelba velice rychle vyláká hlídače ven, a tak jsem přešel ke dvěma chlápkům, kteří leželi v bolestech na zemi. Jednomu tekla krev z úst a druhů popadal dech z rány pod žebra. Viděli mou tvář, takže mi nedali na vybranou, ale zbavit se takového odpadu mi nedělalo problém. Dva rychlé výstřely stačily. Spěšně jsem rukávem očistil rukojeť a hodil zbraň na zem, než jsem se dal do útěku. Už podruhé ve stejný den jsem odsud utíkal. V tu chvíli jsem byl rád, že tam nejsou žádný kamery. A alespoň už jsem nemusel nikoho varovat, protože pět mrtvých týpků si majitel toho skladiště určitě dokázal správně vysvětlit.