Živý svět

Živý svět

Tomáš Baksa

1. Probuzení

2. listopadu, tři roky po Dni Života

Budík mi ten den připadal hlasitější než obvykle. Měl bych si ho změnit na nějakou melodii, místo toho monotónního pípání. Nevypnul jsem ho. S každým tónem jsem ještě víc přivřel oči a snažil se ho myšlenkami umlčet. Neúspěšně. Asi po minutě jsem to vzdal a poslepu nahmatal mobil na nočním stolku a táhlým gestem ho vypnul. Převalil jsem se na záda a hlasitě vydechnul.

„Ještě chvilku“, řekl jsem sám sobě.

Jako dítě, které má jít do školy. Úplně jsem nad sebou viděl mámu, jak mi přísným pohledem říká, že mám vylézt z postele. A já ji vždycky poslechl. Za odměnu jsem dostal sladkou snídani, místo výprasku. Chyběla mi. Byly to už tři roky, co s námi nebyla, ale nikdy jsem si nezvykl, že se na ni nemůžu obrátit s kdejakou otázkou.

Rychle jsem zaklepal hlavou a otevřel oči. Podíval jsem se na hodiny a zjistil, že jsem ležel déle, než jsem myslel. Rychle jsem vyskočil z postele, a ještě nahý jsem běžel do koupelny. Pravidelná ranní sprcha, čištění zubů a výběr spodního prádla. Rutina mi vyhovovala, uklidňovala mě. Pro ten den jsem vybral spodní prádlo s obrázkem kačera Donalda. Pracoval jsem jako pomocník v ústavu pro zvláštní péči, a vždycky mě bavilo mít pod oblečením něco divného. Jako bych byl pacientům blíž.

***

V noci nejspíš proběhly zase nějaké výtržnosti, protože mi výjezd z garáže zablokoval pohozený popálený kontejner. Za poslední rok se svět docela uklidnil, ale pořád se našlo pár lidí, kteří využívali výhod tohohle nového světa. Odtáhnul jsem kontejner jen natolik, abych mohl vyjet autem. Přes den někomu zavolám, aby to tu poklidil. I když jsem pochyboval, že by se policie bůhvíjak snažila. Nebo tedy to, co z policie zbylo.

Sedl jsem za volant a podíval se na hodinky. V práci jsem měl být za deset minut, což by tahle stará rachotina měla tak tak zvládnout. I se zastávkou pro cigarety.

‚Tak jedéém!‘, zvolal jsem si v hlavě, jako rytíř, který pobízí svého oře.

Můj kůň však jen zařehtal, celý se zaklepal a zůstal stát. Párkrát jsem ještě otočil klíčkem v zapalování, ale výsledek zůstal stejný. Párkrát jsem praštil do palubní desky a zkusil to znovu. Motor s velkou nechutí naskočil a začal nespokojeně vrčet. Opatrně jsem položil ruce na volant, skoro jako by se mělo auto každým rychlým pohybem vyděsit a zase zdechnout, a vyjel z garáže. Teď už určitě přijedu pozdě.

***

Jel jsem lehce přes limit, ale pochyboval jsem, že by mě tak brzy zastavila nějaká kontrola. Většina policistů v tu dobu nejspíš spala po nočních obchůzkách. A těch pár, co pořád ještě zastávali stará pravidla, se nejspíš starala o výtržníky z včerejšího večera.

Rychle jsem zastavil u malé budky s novinami. Přiběhl jsem k ní a zevnitř se na mě usmívala milá tvář prodejového displeje. S úsměvem jsem ji požádal o cigarety a přejel platební kartou přes terminál. Z díry pod pultem vypadla malá krabička a z reproduktorů se ozvalo strojové ‚Děkujeme, že kouříte‘. Poděkoval jsem zpátky a běžel k autu. Většina lidí se mi většinou smála, proč mluvím k prodejním displejům, ale já si nemohl pomoct. Staré zvyky asi nikdy nezmizí. I když se našli i tací, kteří se vyžívali v jejich ničení. Ať už zvyků, nebo displejů…

***

Do práce jsem dorazil o pět minut později, ale naštěstí si nikdo nevšimnul. Našel jsem si místo u vchodu, kde nejsou kamery a tam zaparkoval. Jen pro jistotu. Sice jsem tu byl jen na dlouhodobé brigádě (už dva roky, kristepane), ale když měl šéf blbou náladu, tak si hledal každou maličkost, aby i nám strhnul pár korun. A to v lepším případě. Lepší práci bych si nenašel, protože většina firem dneska nikoho nechtěla. Ostatně, měli málo práce i pro těch pár lidí, které zaměstnávali. Měl jsem vlastně štěstí, že jsem tu mohl pomáhat. I když v dnešní době nebylo technicky vzato potřeba pracovat. Ale to bych asi umřel nudou.

Nenápadně jsem došel do místnosti pro výpomoc. Klasická malá cimra s pár monitory a spoustou dokumentů. Bylo šest hodin ráno a noční směna ještě dohrávala partičku karet.

„Vy dneska neplánujete jít domů?“ popíchnul jsem je.

„Rád bych, ale vsadil jsem dva litry a neodejdu, dokud nevyhraju!“ procedil skrz zuby jeden z nich, kterého jsem ještě neznal. Většina pomocníků přišla na pár měsíců a pak to vzdala. Starat se o lidi, kteří už nevnímají, co je za den je asi nebavilo tolik, jako si mysleli. Ale mě to vyhovovalo. Už od malička jsem chtěl pomáhat ostatním.

Z myšlenek mě vytrhlo bzučení jednoho ze zvonků.

„Já už mám po šichtě, takže je to na tobě, Dave,“ řekl mi ten novej.

‚Ten tu dlouho nevydrží‘, říkal jsem si.

Pokrčil jsem rameny a podíval se na stůl s mnoha světýlky. Každé patřilo jednomu pokoji. A jen jediné zrovna blikalo. Pokoj 13. Něco se ve mně nepříjemně sevřelo. Vzal jsem z police disk s nápisem ‚Na ráno‘ a vyšel z místnosti.

***

V ústavu bylo jen dvacet pokojů, každý po dvou pacientech. Většina z nich byli staří lidé, kteří se o sebe nedokázali postarat. Bylo tu ale pár zvláštních případů. Ti, kteří neměli všech pět pohromadě a nikam jinam je nechtěli vzít. Většinou mi nevadili, uměl jsem s nimi pracovat. Ale tenhle byl jiný. Pokoj 13. Skoro bych věřil, že ho na ten pokoj dali schválně.

Když jsem k němu přicházel, tak před ním na chodbě seděl muž v bílém oblečení. Držel se za hlavu a něco si mumlal. Rychle jsem k němu přispěchal a poklekl.

„Pane Vít, je všechno v pořádku?“ zeptal jsem se.

Když jsem viděl, jak mu po vrásčitých tvářích stékají slzy, tak jsem dodal – „To vy jste na mě pípnul?“

Pomalu se na mě podíval. Bylo mu asi osmdesát let, a trpěl nádorem na mozku. Normálně by už asi před rokem zemřel, nebo podstoupil operaci, ale teď… Teď bylo vše jinak. Stařík se celý klepal a pořád jen ukazoval na dveře pokoje. Přitom pořád povídal: „Je tam s ním! Zase je tam s ním!“

„Nebojte se. Zůstaňte tady a já se tam zajdu podívat, dobře?“

Odpovědí bylo jen pomalé kývnutí. Pořád se celý klepal. Pokoj 13. Bydlel tam už tři roky a žádný pacient s ním nevydržel víc než tři měsíce. Když sem přišel, tak si vůbec nic nepamatoval, a tvrdil, že s ním v jeho hlavě mluví nějaká žena. A vždy, když se ráno probudí, tak si nic nepamatuje.

Postavil jsem se, zhluboka nadechnul a otevřel dveře. Uvnitř byla tma a otevřeným oknem dovnitř proudil studený podzimní vítr. Pod ním seděl schoulený do klubíčka asi třicetiletý muž s černým plnovousem a s dohladka oholenou hlavou. Pomalu jsem se k němu vydal a cestou minul jeho postel. Cedulka se zkratkou P. W. ležela na zemi. Co tu proboha zase vyváděl?

„Jste v pořádku?“ zeptal jsem se a dál se pomalu přibližoval.

„Kdo jste? Kde to jsem?“ zeptal se.

Jeho hlas zněl výhružně, ale zmateně.

„Jmenuji se David Zykra. Jste v bezpečí, v pečovatelském ústavu. Pamatujete si něco?“

„Vždyť nevypadá zle,“ odpověděl.

Na chvíli jsem se zarazil, než mi došlo, že ta odpověď nepatřila mě. Patřila jí.

„S kým to mluvíte?“ zkusil jsem se zeptat.

Vždy, když ztratil paměť, tak jsem se k němu musel chovat opatrně. Věděl jsem, s kým mluvil, ale nechtěl jsem ho vyděsit.

„Vy ji neslyšíte? Ten hlas?“

„Žádný hlas tu není.“

„Říká mi, že lžete.“

„A já říkám, že lže ona. Komu budete věřit? Tajemnému hlasu, nebo člověku, co stojí přímo před vámi?“

To na něj zabralo. Konečně se mi podíval do očí a bylo vidět, že mě poslouchá. Klekl jsem si k němu a chytil ho za ruku.

„Já teď zajdu támhle do skříně a dám vám něco, po čem ten hlas zmizí, ano?“ řekl jsem, tím nejklidnějším tónem, který jsem ze sebe dokázal dostat. I když mi uvnitř všechno řvalo na poplach. On jen tiše kývnul. Zvedl jsem se, rychle došel ke skříňce a odemknul ji svým klíčem. Začal jsem hledat prášky a snažil se zakrýt, jak se mi třesou ruce. Ten hlas měl v hlavě už od chvíle, co sem přišel. Podle něj to byl hlas ženy, co mu šeptala ty nejtemnější nápady. Podle doktorů to byla jeho potlačená temnota. Zlo, co se více či méně skrývá v každém člověku. Většinou ji naštěstí dokázaly léky utlumit. Podíval jsem se na hlubokou jizvu na své pravé ruce. Většinou.

Vrátil jsem se k němu s léky v ruce. Klekl jsem si k němu a podával jsem mu je se sklenicí vody. Rychleji, než jsem stihl postřehnout, mě chytil za ruku.

„Říká, že jste ji velice zklamali. Že, - že se o to bude muset postarat sama,“ vyhrkl na mě.

V očích měl vyděšenou jistotu. Polkl jsem naprázdno a na chvíli se zarazil. Pak jsem mu strčil prášky do pusy, zalil je vodou a poodstoupil. Během chvilky celé jeho tělo zvláčnělo a on se znaveně opřel o zeď. Já zatím zavřel okno a odsunul závěs z televize připevněné na zeď.

***

Seděl jsem na posteli a prohlížel si jizvu na ruce. Nikdy jsem o ní nikomu neřekl. Nemělo by to být možné. Už tři roky nic na světě nedokázalo porušit lidskou kůži. Ani lidskému tělu jakkoliv uškodit. Až na pár oblbovacích léků. Nemělo by to být možné. Ale tenhle chlap mě nějakým způsobem říznul. Možná jsem výjimka. Možná jsem smrtelný.

Z myšlenek mě vyrušil pohyb. Otočil jsem se a viděl, jak vstává ze země a zmateně se dívá kolem.

„Pořád si nic nepamatujete?“ zeptal jsem se klidně.

Vypadá to, že už je sám. Jen zakroutil hlavou. Už to byl on. Uklidněně jsem se usmál a ukázal na televizi. Z kapsy svého pláště jsem vytáhl disk a strčil ho do přehrávače. Naznačil jsem, ať se posadí. Došel před televizi a jako poslušné dítě se posadil.

„Tohle vám pouštíme každé ráno. To vám probudí vzpomínky. Hlavně zůstaňte v klidu.“

Zmateně se na mě podíval, ale neříkal nic. Na dálkovém ovladači jsem zmáčknul ‚Play‘ a sedl si na vedlejší postel.

***

Prvně se objevil nápis. 12. 9. 2023. Pak nastal na obrazovce chaos. Spousta lidí pobíhala ze strany na stranu a před nimi stála novinářka se zděšeným výrazem v obličeji. Neustále křičela do mikrofonu, ale přes hluk okolí ji nebylo rozumět. Až v chaosu utkvělo jen šest slov.

„Prezident Spojených států Amerických byl zastřelen!“

Poté se na obrazovce objevil další novinář, tentokrát ve studiu.

„Hrozivé zprávy o atentátu prezidenta byly potvrzeny naší vládou. Jeho dočasný zástupce vyhrožuje jadernou odpovědí.“

Další střih.

„Americká vláda právě vystřelila dvě jaderné hlavice na Afghánistán.“

Pak se objevil další nápis. 2. 11. 2023 / Den Života

Na obrazovce se objevila žena v bílém plášti. Chvíli tiše zírala do kamery, než promluvila.

„Ano, Afghánistán byl zasažen zbraněmi hromadného ničení. A ano…,“ odmlčela se.

Záběr přešel na tiskovou síň, ve které seděla. Tisíce novinářů tam stáli namačkaní jeden na druhého, všichni tiše vyčkávali odpověď.

„Nevíme, jak je to možné,“ pokračovala, „ale při útoku nezahynul ani jeden člověk. Vlastně nikde, na celé Zemi nezemřel jediný člověk. Ač to zní absurdně, tak to vypadá, že jsou lidé z nějakého důvodu nezranitelní. Pokud byste kdokoliv viděli jakýkoliv případ zranění, tak prosím kontaktujte místní úřady.“

Potom se na obrazovce objevil záběr z nějakého dokumentu.

„Poslední zaznamenanou smrtí se oficiálně stala Karin Katjova. Zemřela 2. listopadu na následky pádu z výšky.“

Na obrazovce se objevil obrázek mladé zrzky s brýlemi a vytetovaným smajlíkem na pravé tváři.

„Ten den byl Americkou vládou zaznamenán jako takzvaný Den Života, a stal se tak často používaným časovým pojmem, že se od ledna dalšího roku začal letopočet oficiálně počítat jako Rok 1, po Dni života.“

Střih a započal chaos. Záběr na ulici, kde dav lidí střílí po všem okolo. V pozadí dva mládenci znásilňovali nějakou dívku, která se pokusila jednomu z nich bodnout nůž do ramene, ale ten se o něj pouze zohnul. O chvíli později dopadl na zem nějaký chlapec, který skočil z blízké budovy. Po dopadu se opět zvedl a utekl pryč. A tím vším se prolínal hlas nedalekého kněze.

„Lidé, nebuďte slepí! Bůh vás trestá za naši válku věčným životem v tomto pekle! Brány ráje jsou pro nás zavřeny!“

Potom střih o dva měsíce později. Na obrazovce se objevil graf populace, která jde pomalu vzhůru. V ulicích zavládl klid. Život se vrátil do starých kolejí.

***

Video utichlo a chvíli jsme zůstali tiše sedět. Muž vedle mě se celý klepal. Chytil jsem ho za ruku a zeptal se.

„Jsou to přesně tři roky ode Dne Života. Už si vzpomínáte?“

„Trochu,“ odpověděl se svraštěným čelem. Chvíli se rozhlížel a pak se zeptal: „Já jsem v ústavu, žejo? A vy jste, - totiž ty seš David. Tykáme si, že?“

„Jo,“ odpověděl jsem šeptem, „ale neměli bychom, takže si to necháme pro sebe, jo? Doktoři to neradi vidí. Prý se nemáme sbližovat. ‚Pacienti nejsou naši přátelé, žeáno, kolegové‘.“

Při té poslední větě jsem si na nose upravil imaginární brýle, jak to dělal doktor Nojmajer.

„Jak se jmenuju?“ zeptal se najednou. „Pamatuju si, že jsem tu už nějakou dobu zavřenej. Že lidé nemůžou umírat a pár dalších detailů, ale jinak mám v hlavě prázdno.“

„No, to je těžký. My totiž o tobě moc nevíme,“ odpověděl jsem a sebral jeho kartu ze země. Na ní místo jména stály jen dvě písmena. P. W. „Měl jsi u sebe řetízek s těmihle dvěma písmeny. Proto ti říkáme Píwí, promiň.“

Čekal jsem zklamání, ale místo toho se ozval smích.

„Píwí, to je dobrý! A nemohli jste mi dát jméno třeba podle dne, kdy jste mě našli? Jako u dětí, víš? Chtěl bych se jmenovat Pátek. Pátky jsou dobrý dny.“

Teď jsem se zase začal smát já. Teď, když byl sám sebou, ze mě spadla všechna tíha. Když byl při smyslech, tak to byl docela pohodovej chlapík. Jen si vás den ode dne nepamatoval. Ale zato jsem mu mohl říkat stejný vtipy pořád dokola.

„Ale mohl bys skončit taky jako Pondělí,“ upozornil jsem ho.

„No tak to ne! To radši budu do smrti Píwí.“

„Tak to si nejspíš ještě chvíli počkáš.“

Nálada najednou klesla na bod mrazu. Na něco takového si člověk prostě nikdy nezvykne. Na myšlenku, že tu bude navždy. Na to nejsou lidé stavění. Nikdo se na smrt netěší, ale co najednou s životem, když smrt odešla a zavřela krám? K čemu práci, peníze, slávu, když nepotřebujete jíst, pít, ani dýchat. Když ať se snažíte sebevíc, tak nemůžete odejít. Podíval jsem se na jizvu na své pravé ruce. Nebo snad můžete?

Poklepal jsem Píwího po rameni a chystal se k odchodu, když se mě ještě zeptal na jednu otázku.

„A nevíš, co se mnou je? Mám v hlavě strašnej zmatek. Ten hlas, co jsem slyšel. Jako by neustále křičel a chtěl se mi prodrásat lebkou na svobodu.“

„Nevím. Ale nemusíš se bát. Ten hlas ti už neublíží.“

***

Když jsem došel zpátky do kanceláře, nikdo tam nebyl. Všichni nejspíš právě pomáhali dalším pacientům. Svalil jsem se do křesla a chvíli jen pozoroval monitory. Někdo nechal na stole napůl snězenou čokoládovou tyčinku, a tak jsem ji vzal a nacpal si ji do pusy. Potřeboval jsem energii. Umřít hlady se sice nedalo, ale tělo přesto vyžadovalo jídlo, aby zůstalo vzhůru. Píwí byl dneska nějak výjimečně upovídaný. A při smyslech. A mě se to nelíbilo. Nevěděl jsem proč, ale necítil jsem se kvůli tomu dobře. Většinou byl trochu mimo, jako by se soustředil na víc věcí zároveň. Dneska byl ale úplně v klidu, a to mě z nějakého důvodu znepokojovalo. Třeba ten hlas v jeho hlavě konečně utichnul. ‚Anebo to byl klid před bouří,‘ pomyslel jsem si.

Vstal jsem, a zatřepal hlavou. Ne, byl jsem rád, že to s ním vypadá líp. Zlepšuje se, nic víc. Podíval jsem se na monitory. Všude panoval klid. Nikdo nezvonil, nikdo nic nepotřeboval. Posadil jsem se zpátky do křesla a zavřel oči. Po chvíli jsem už klimbal, a zdálo se mi o Píwím. Ležel na zemi a unaveně vydechoval. Za ním stála klec z nějaké rudé hmoty. Uvnitř jsem viděl jen dvě bílé tečky, které mě se zájmem sledovali. Poklekl jsem k muži na zemi a ten vydechl jen krátkou větu.

„Už to nevydržím.“

***

Když jsem se probudil, tak jsem měl pocit, jako bych spal celé dny. Před třemi lety by mě nejspíš bolely záda, ale teď nic. Jen jsem se cítil jak náměsíčnej. Protřel jsem si oči a podíval se kolem sebe. Pořád tu nikdo nebyl. Podle hodin jsem spal jen dvacet minut. Zaplaťpánbůh. Na monitorech byl pořád klid. Vstal jsem a vyrazil ke dveřím. Do oběda tu nejspíš nebude co dělat, tak jsem rychle proběhl k požárnímu východu a vyklouzl ven. Za dveřmi bylo pár stromů, přes které nás tu nebylo vidět, proto jsme se sem chodili často zašívat. Za stromy jsem viděl kousek jezírka, ze kterého vyskakovali na hladinu malé bublinky. Vytáhl jsem z kapsy krabičku s cigaretami a jednu si zapálil. Bylo to zvláštní. Někteří lidi si hledali práci, jako já, aby se doma nudou nezbláznili. A potom, když byli v práci, tak hledali každou chvilku volna, kdy se mohli někde schovat. Lehce jsem se usmál a vydechl kouř jedovatých, ale už neškodných látek. Alespoň v tom se lidé nezměnili.

Celý den v práci se většinou skládal jen ze tří částí. Ráno zkontrolovat pacienty (a většinou pustit video Píwímu), pak odpočívat a v poledne rozdat obědy. Většinou jsem se snažil všechny obcházet a povídat si s nimi, ale to bylo jen z mé vlastní iniciativy. Po Dni Života jsem udělal to stejný, co všichni a na všechno se vykašlal. Nepotřeboval jsem peníze na jídlo, tak proč pracovat? Ale brzo mi došlo, že i když jsem byl naživu, měl jsem pocit, jako bych spal. Den za dnem jen sedět a koukat okolo. A zjistil jsem, že k životu potřebuji něco dělat. Cokoliv, co dá dni za dnem nějaký řád. A nebyl jsem sám, většina lidí se rozhodla alespoň něco dělat. Ze spousty se stali cestovatelé, kteří pěšky obcházeli celý svět. Pár zůstali pracovat ve fabrikách na svých původních místech. Asi nestáli o změnu a tak dál chodili do práce, jako by se nic nestalo. Našla se i hrstka ‚superhrdinů‘, kteří skákali po střechách a pomáhali se zločiny a podobně. Tak nebo onak, většina lidstva si našla něco na práci. Jenom aby nemuseli myslet na to, že tu budeme navěky. Jako zamčení v kleci.

V tom kousek ode mě zašustil strom. Rychle jsem schoval cigaretu, za záda a hledal původ toho zvuku. Větve se rozestoupily a z nich vyšel Píwí. Chvíli jsme na sebe zmateně zírali.

„Co tady děláš?“ zeptal jsem se, když jsem konečně přišel k sobě.

„Co ty tady děláš?“ odpověděl.

Chvíli jsme se ještě hypnotizovali očima, než se začal lehce smát.

„Chodím se tu tajně vyvětrat,“ řekl nakonec. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem vytáhl už vyhaslou cigaretu zpoza zad a ukázal mu ji.

„Já taky,“ přitakal jsem, „ale nikomu to neříkej!“

„Jasně, však já tu taky nemám co dělat.“

Zahodil jsem cigaretu a viděl, jak se po ní Píwí podíval. Vytáhl jsem krabičku a nabídl mu.

„Chceš jednu?“

„Fakt?“ zatvářil se, jako dítě, kterému někdo právě nabídnul petardu. „Já to chtěl vždycky vyzkoušet.“

„Dobře, ale pak se musíš vrátit do pokoje, tady nemáš co dělat.“

Zapálil jsem mu cigaretu a on se vzápětí začal dávit.

„Jo,“ řekl jsem, „tohle se poprvé stane každýmu. A stejně si pak zapálí další.“

„Lidi jsou divní. Ale to se mi na nich líbí. Chtěli by žít věčně, ale přitom dělají všechno proto, aby zemřeli co nejdřív.“

Zapálil jsem si taky a sledoval, jak si důkladně cigaretu prohlíží. Teď už vypadal úplně v klidu. Takhle jsem ho nikdy nezažil. Jako by to byl úplně někdo jiný.

„A jak se cítíš? Žádný ozvěny v hlavě?“

„Cítím se skvěle, Davide. Děkuji za optání. Cítím, že dnes bude dobrý den.“

Usmál se na mě, a tak jsem mu úsměv opětoval. Nevím, proč jsem si předtím dělal těžkou hlavu. Vždyť je super, že se cítí skvěle. I když je to u něj nezvyklé. V klidu jsme dokouřili a odhodili cigaretu.

„Tak, je čas jít zpátky.“

Píwí se ke mně otočil, položil mi ruku na rameno a jako by úplně cizím hlasem řekl:

„My si spolu užijeme spoustu zábavy.“

Obličej měl zkřivený v jeden velký úsměv a jeho oči byly celé bílé. Jako dvě lesklé porcelánové kuličky. Jeho ruka na rameni mě úplně pálila. Pak jeho tvář zaškubala bolestí a stěží ze sebe vypáčil dvě slova.

„JDI! SPÁT!“

Jeho tělo povadlo a spadlo na zem. Jak jsem si mohl myslet, že je v pořádku. Rychle jsem se k němu sehnul a snažil se ho zvednout, ale nešlo to. Vzal jsem ho pod rameny a dotáhl dovnitř. Když jsem ho vláčel chodbou, tak jsem rychle přivolal procházejícího doktora a ten si ho rychle někam odvezl. Já se posadil na chladné linoleum a ztěžka oddechoval. Nebyl jsem si jist, co se právě stalo. Sáhl jsem si do kapsy pro žvýkačky a chvíli tam na zemi zuřivě přežvykoval. Když jsem se trochu rozdýchal, tak jsem protřepal hlavou a vstal. Píwí rozhodně nebyl v pořádku. A já cítil, že dneska bude hodně dlouhej den.

***

Kolem poledne už jsem byl regulérně unavenej. Rozdal jsem poslední oběd a byl jsem na cestě na další cigaretku, když mě zastavil doktor Nojmajer.

„Pane Zykra, tak jak to dnes jde?“

Doktoři nás normálně ignorovali. Měli pocit, že oni jsou jediní opravdoví zaměstnanci a my ostatní jsme si jen hráli na doktory. Částečně měli pravdu, ale i tak byl jejich přístup chvílemi k naštvání. Jen Nojmajer se občas zastavil a snažil se s námi sblížit. Bylo to, jako když se tygr snaží spřátelit s mravencem, mluvil na nás pomalu a jednoduše, abychom mu rozuměli. Ale i tak jsem ho měl docela rád.

„Klasický den v práci,“ odpověděl jsem s úsměvem.

„To je dobře, to je dobře,“ zamumlal si, „den v práci je lepší než nedělat nic. To si zapamatujte, mladý muži.“

Nechtěl jsem s ním ztrácet čas povídáním o ničem. Ještě, než stihl začít proslov o tom, jak nás práce dělá lidmi, a jak by se každý měl snažit přispívat světu, tak jako oni, doktoři, tak jsem odpověděl:

„Zapamatuju. Potřebujete ode mě něco, nebo můžu jít?“

„Ale jistě, můžete jít. Vlastně jsem vás zastavil proto, že jestli se nic neděje, tak už můžete jít domů.“

„Fakt?“ vyhrkl jsem překvapeně. To se nestávalo, aby nás někdo pustil dřív.

„Ano, ano. Nebudeme vás tu přece zbytečně držet, že ano. Můžete jít.“

Nečekal jsem, než si to rozmyslí. Jen jsem rychle poděkoval a otočil se k odchodu. A když jsem se od něj vzdaloval, slyšel jsem, jak za mnou zavolal:

„Nezapomeňte, že je to vaše vina.“

Rychle jsem se za ním otočil, ale doktor už tam nebyl.

***

Když jsem zavřel dveře od auta, tak jsem si položil hlavu do dlaní. Rychle jsem oddechoval a cítil, jak na mě leze panika. Jak to věděl? ‚Nezapomeňte, že je to vaše vina.‘ Ty slova mi pořád létaly hlavou. Nikomu jsem to nikdy neřekl. Možná se to dočetl na internetu? Jak to věděl? ‚Je to vaše vina.‘ Teď už jsem ty slova slyšel v hlavě. Jako by mi je tam řvali tisíce hlasů.

Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se. Nádech. Výdech. Zatřepal jsem hlavou. Pokoušel jsem se uklidnit. Proč by zrovna ty slova doktor Nojmajer říkal? Byli to už tři roky, ale nikdy jsem to nedostal z hlavy. Rychle jsem nastartoval a vyjel z parkoviště. Nejspíš jsem jel rychleji, než jsem měl. V tu chvíli jsem nevnímal rychlost, ani cestu. Prostě jsem jel pryč. Nejspíš jsem měl jít za ním a zeptat se. Třeba jsem se jen přeslechnul. Hlava mi začínala trošku chladnout. Nebylo proč vyšilovat, přece jsem nic neprovedl. Jen jsem se přeslechnul.

Ani nevím, jak jsem se dostal domů. Automaticky jsem odbočoval, až jsem s autem zastavil před domem. Popelnice pořád stála tam, kde jsem ji nechal. V tu chvíli mě to ale nezajímalo. Rychle jsem vrazil domů a šel do koupelny. Otevřel jsem lékárnu nad umyvadlem a našel prášky na uklidnění. Zavřel jsem skříňku a vzal si lék. Zavřel jsem oči a čekal. Každou chvíli by se měl dostavit ten pocit uklidnění. Všechny problémy hned odejdou. Ale tentokrát neodešly. Omyl jsem si obličej studenou vodou a podíval se do zrcadla. A můj odraz v zrcadle mi řekl:

„Je to tvoje vina.“

Vykřikl jsem a praštil do něj. Roztříštil se, ale jeho odraz na mě stále zíral. Co se to dělo? Záchvaty úzkosti jsem už párkrát měl, ale ne takhle.

„Co chceš!?“ vykřikl jsem na něj. Cožpak jsem se zbláznil?

„Chci, abys přiznal, žes ji zabil. Přiznej, že je to tvoje vina.“ Mluvil úplně klidně.

„Vždyť to byla náhoda, já ji nezabil!“ Už jsem úplně řval. Z očí mi kapaly slzy. Otočil jsem se a šel pryč od zrcadla. Chtěl jsem se před ním schovat. Ale když jsem vyšel z koupelny, tak stál přede mnou. Můj přesný odraz.

„Před třemi roky,“ promluvil klidně, „jsi měl jet na výlet do Říma. Tobě se ale nechtělo, a tak jsi místo toho poslal naši mámu. A to auto se po cestě převrátilo a ona zemřela. Měl jsi to být ty. Přiznej, že je to tvoje vina. Přiznej, že jsi ji zabil.“

Já se nezmohl ani na slovo. Padl jsem na kolena v němém úžasu a hleděl na svoji podobiznu. Tváře jsem měl od slz celé mokré.

„To není prav-.“

„PŘIZNEJ TO!“ zařval pro změnu můj odraz a něco ve mně se zlomilo. Něco, co tam bylo poslední tři roky, ale odmítal jsem si to připustit. Byla to moje vina. To kvůli mně tu máma už není. A bylo na čase si to přiznat.

„Ne,“ řekl jsem. Uvnitř mi planul plamen. Všechno mě bolelo, celé mé tělo se chtělo poddat pocitu viny a schoulit se do klubíčka. V mé hlavě jsem cítil hlas, který mi říkal, ať se vzdám. Že to bude jednodušší. Jako by moje mysl už nepatřila mě, ale komusi cizímu. Přesto jsem našel poslední kousek síly vzdorovat.

„Nebyla to moje vina,“ vycedil jsem přes rty. I pusa mi odmítala ty slova vyřknout, ale nějak jsem je ze sebe dostal. Postavil jsem se a podíval se svému odrazu do očí. Byly jasně bílé.

Asi jsem se zbláznil, ale odmítal jsem podlehnout té bytosti přede mnou. Měl jsem pocit, že kdybych jí dal za pravdu, že bych se vzdal všeho lidského. Nevím proč. Prostě jsem měl pocit. Moje, - tedy, tvář mého odrazu se změnila v úšklebek.

„Ach jo,“ řekla. „S vámi lidmi není vůbec žádná sranda.“

Ty oči. Stejné oči, jaké jsem viděl ve snu. Stejné oči, jako měl dnes dopoledne.

„Píwí?“ zeptal jsem se. Odpovědí mi byl jen široký úsměv. A pak zmizel.

***

Seděl jsem pořád na zemi a celý svět se mi točil. Co to bylo? Nejspíš jsem se zbláznil, ale měl jsem pocit, že ten odraz byl Píwí. Nebo ta žena, kterou neustále slyšel. Nedávalo to smysl, ale přesto jsem cítil, že v tom bylo nějaké spojení. Musela, se mi dostat nějak do hlavy. Možná i ta věta od doktora Nojmajera byla jen v mé hlavě. Nějak se mnou manipulovala. Ne, vždyť to nedává žádnej smysl. Je to jen hlas v Píwího hlavě. Nic víc. Ale to by pak znamenalo, že mi přeskočilo.

Vstal jsem a šel do kuchyně. Vzal jsem si z lednice flašku piva a pořádně se napil. Ať to bylo, co to bylo, musím si o tom zítra nenápadně s Píwím promluvit. Pokud jsem blázen, tak tím ničemu neuškodím. V tom mi začal zvonit telefon. Podíval jsem se na displej. Volali z práce. To byla hodně zvláštní náhoda.

„Ano?“

„Davide?“ ozvalo se z druhé strany, „Tady je Adam. Hele, jak jsi dneska vyběhl z ústavu, tak sis tu nechal cigarety, tak já ti je nechám na skříňce, jo?“

„Cigarety?“ zeptal jsem se udiveně. Bylo to možný. Ale na něco takovýho jsem se teď nedokázal soustředit.

„Jo, asi sis je tu nechal, tak jsem si řekl, že ti zavol-.“

„Adame, neděje se teď náhodou něco s Píwím?“ vyhrkl jsem najednou. Tohle byla moje příležitost zjistit, jestli jsem jen magor. Pokud by s tím měl něco společnýho, tak se muselo něco stát, ne?

„Noo, o tom jsem s tebou chtěl taky mluvit.“

„Jak to myslíš?“

„No, chtějí ho dát do vody.“

„Cože?“ vykřikl jsem. To nemohla být náhoda.

„Jo, doktor Nojmajer to najednou přikázal. Chová se strašně divně. Ty o tom nic nevíš? Prej v deset večer. Že už mu není pomoci, nebo co.“

„Díky, musím jít,“ vyhrkl jsem a ukončil hovor. V deset hodin. To bylo za půl hodiny! Nejspíš jsem proseděl na zemi skoro celej den. Najednou se mi začal v hlavě rýsovat celej příběh. Šílenej příběh, ale to bylo to jediný, co v tuto chvíli dávalo smysl.

***

Zabouchl jsem dveře do auta a vrazil klíč do zapalování. Nezbývalo mi moc času. Auto sebou jen dvakrát škublo a pak zhaslo. Praštil jsem do palubovky. Teď ne! Zkusil jsem ještě párkrát nastartovat, ale nic. Vylezl jsem z auta a dal se do běhu. Ústav nebyl daleko, ale pěšky do za půl hodiny nejspíš nestihnu. Utíkal jsem, co mi síly stačily. Chladný večerní vítr mě šlehal do tváře. Z očí mi zase začaly téct slzy. Plíce mě bolely, ale přesto jsem utíkal dál. Musel jsem je zastavit. Jinak se stane něco velice špatného. Věděl jsem to. Nevím jak, ale byl jsem si už jistej, že ten hlas v Píwího hlavě není jen hlas. Je to něco zlého. Velice zlého. A Píwí je jedinej, kdo to drží na uzdě. Ale jestli ho hodí do vody… Celé to začalo asi před rokem, když došli místa ve věznicích. Když vám zločinci neumírají, a lidé si můžou dělat, co se jim zachce, kam s nimi? A tak se rozhodli začít je skladovat pod vodou. Člověk tam neumřel, ale přesto nemohl dýchat a neustále se topil. A čas od času se něco takového dělalo i s pacienty, kterým už nebylo pomoci, nebo lidem, kteří ztratili rozum. Pár skupin proti tomu samozřejmě protestovalo, ale koneckonců, nikdo neumřel a mohli je kdykoliv vylovit. A teď se do jednoho takového jezírka za ústavem chystají potopit Píwího. A jak se bude topit, tak nejspíš ztratí kontrolu nad svým tělem. A získá ji ta druhá část jeho osobnosti. Nevěděl jsem, jak do toho dostal i doktora Nojmajera. Nevěděl jsem, jak by něco takového mohlo vůbec dávat smysl. Jen jsem věděl, že je to pravda.

Zrovna ve chvíli, kdy už jsem měl pocit, že mi upadnou nohy, tak jsem v dálce viděl obrys ústavu. Ještě jsem přidal a prolétl kolem vrátnice. Koutkem oka jsem zahlédl, že na hodinách bylo deset hodin a dvě minuty. Zrovna dneska by mohli začít pozdě. Vrazil jsem do chodby a tam nikdo nebyl. Okamžitě jsem zamířil k požárnímu východu. Za ním jsem viděl pár světel. Už nejspíš začali. Právě jsem se chystal rozrazit dveře, když mi do cesty vstoupil doktor Nojmajer. Jeho holá hlava odrážela světla za nim a jeho bílý plnovous měl celý rozcuchaný. Chtěl jsem ho odstrčit z cesty, ale on mě s překvapivou silou zastavil.

„Snad jsem ti řekla, ať zůstaneš doma, Davide,“ řekl.

„Řekla?“ vydechl jsem, když mě srazil na zem. Doktor si dal ruce před pusu.

„Ups, spoiler,“ řekl něžným hláskem. „Tak tomu říkáte, ne?“

Za ním bylo slyšet hlasité cáknutí. Pak se rozhostilo ticho.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se.

Potom ale doktor spadl na kolena, a začal těžce oddychovat. Rozhlížel se kolem sebe a zmateně se zastavil na mě.

„Pane Zycra? Co tu děláte? Co tu já dělám?“

Byl jsem zmatený. Co to na mě zkouší. Chvíli se choval, jako posednutý a teď dělá jakoby nic. Ale pak mi moje mysl přihrála děsivou myšlenku. ‚Třeba to bylo proto, že ona už ovládá jiné tělo‘ Snažil jsem se poslouchat, co se děje venku, ale tam bylo ticho. Až po chvíli se ozvaly čvachtavé zvuky. Pořád blíž a blíž. Pak se za dveřmi objevil stín. Klika cvakla a ve dveřích stál úplně mokrý Píwí. Němě na nás zíral, až s křivým úsměvem pronesl:

„Jsem vzhůru.“

Doktor, který neměl tušení, co se to děje vstal a šel k Píwímu. Nebo vlastně ne. K čemukoliv, co právě teď obývalo Píwího tělo.

„Co tu děláte? Pacienti mají být už dávno v posteli. Rychle, nebo vás tam nechám dopravi-.“

Víc už nestihl říct. Ta osoba vytáhla z kapsy Píwího pláště nůž, který zářil jasně modrou barvou a zabodla ho doktorovi do krku. Já vyjekl a celé bílé linoleum se začalo zabarvovat na rudo. Začal jsem se od něj plazit pryč, až jsem zády narazil na zeď. Chytil jsem se automaticky za ruku. Pak mi konečně všechno došlo. To, jak mě tenkrát Píwí řízl. To nebylo tím, že bych já byl smrtelný. Naopak. Píwí, nebo cokoliv v něm bylo dokázalo lidem nějak ublížit.

Ta věc se sklonila nad doktorovo povadlé tělo a pohladila ho po hlavě.

„Díky doktůrku. Bez tebe bych tu byla zamčená na věky.“

Pak se otočila ke mně. Chvíli přemýšlela a pak vytáhla Nojmajerovi nůž z krku. Došla ke mně, a hodila ho na zem. I přes všechnu krev pořád ještě modře zářil.

„Davide, Davide. Byla s tebou docela sranda, ale zklamal jsi mě. Já ti dám takovou krásnou záminku se zbláznit, a ty se rozhodneš být normální! Je to možný? Hele, ale protože ses o tohohle týpka tak dobře staral, tak si můžeš nechat tenhle nůž. Viděl jsi, co umí. Využij ho, jak chceš.“

Pak se ke mně ještě sklonila a pošeptala mi do ucha: „Můžeš to s ním vše ukončit.“

Potom vstala a dala se na odchod. Já seděl jako přibitý a díval se neustále na nůž. Pomalu ke mně putoval malý proud krve. Měl jsem strašnou chuť jít spát. Byl to strašně dlouhý den.

Tam kde končí rozum, začíná pravda.

2. Svobodná země

2. listopadu 2023

„Teror oplatíme pouze terorem. Nechť jsou naše další akce poučením pro všechny budoucí hrozby, které by chtěly napadnout Spojené Státy Americké.“

„Adame, vypni to a dělej něco.“

Rychle jsem sebou cuknul. Jak dlouho jsem na tu telku zíral? Rychle jsem ji vypnul a otočil se ke zdroji hlasu. Mladý zrzavý muž stál ve dveřích a klepal si na hodinky. Vypadal, jako by svým pozdvihnutým obočím dokázal ovládat celý svět.

„Slyšel jsi, co se děje v Americe?“ zeptal jsem ho. Pořád jsem ty slova nemohl dostat z hlavy. Vypadalo to, jako by každou chvíli měla začít válka.

„Tam se pořád něco děje. Zatímco nám tu stojí výroba. A že bys neuhodl, čí je to vina?“

„Jen jsem se šel napít.“

„Jasnačka, už před deseti minutami. Deset minut, co budeš mít strhnutých z bonusů.“

„Ale no tak, Pavle,“ začal jsem se bránit.

„Teď už pane Doležal. A jedenáct minut,“ pronesl klidně a dál sledoval hodinky. To povýšení mu fakt neslušelo.

„Tak si zapiš dvacet, jdu na cigárko,“ odpověděl jsem mu naštvaně. Než stačil odpovědět, tak jsem vyrazil ven a šel směrem k východu z areálu. Vyšel jsem kolem vrátnice a postavil se pod ceduli s nápisem zákaz kouření. Bylo jasný, že se kvůli tomu budu muset stavit za ředitelem, ale to mi v tu chvíli bylo jedno. Pavel mě dokázal poslední dobou tak vytočit, že jsem se neubránil mu občas ukázat malej prostředníček do obličeje. A přitom býval v pohodě, než se z něj stal předák. Zapálil jsem si a vydechl kouř s párou. Dny už začínaly být chladné a tady uprostřed polí obzvlášť. Kdo měl tak geniální nápad tady postavit firmu, by zasloužil slavnostní kopanec do koulí.

Nakoukl jsem do vrátnice a tam nikdo nebyl. Jako obvykle. Nejspíš byli zalezlí v hale u seřizovačů a hráli si s IsAAcem. To byl novej robůtek, kterýho koupili před týdnem. První dokonalá umělá inteligence. Nebo mu tak alespoň říkali, ale nedokázal samostatně přemýšlet. Co jste ho nenaučili, to neuměl. A tak ho poslední týden všichni učili nový nadávky. A místo toho, aby pomáhal ve výrobě, tak se vznášel po hale a vykřikoval na všechny „Čůrotlamky“ a „Hnědochlamstky“.

PRÁSK

Cigareta mi spadla na zem. V lese, který zleva obepínal plot naší firmy, se ozvala rána. Zůstal jsem nehybně stát a poslouchal. Chvíli se vzduchem vinula ozvěna a pak už bylo slyšet jen mé rychlé dýchání. Snažil jsem se mezi stromy zahlédnout, co vydalo tak velkou ránu, ale les jako by najednou zase usnul. Nikde se nepohnula ani větvička. Chvíli jsem ještě přemýšlel a pak mě nohy začaly samy nést směrem k lesu. Vrať se. Prostě se otoč a vrať se zpátky do práce. Stejně už bys tam měl být, jinak budeš mít problémy. Nevím, proč jsem se vydal hledat zdroj toho zvuku. Asi zvědavost, která mě už od malička dostávala do problémů. Vrať se zpátky a zapomeň, co jsi slyšel. Ale to už jsem utíkal. Přímo směrem do lesa. Celý den padala mlha, a tak když jsem odhrnul první větve stromů, padla na mě sprška kapek z okolních stromů. Skrz promáčený mech se mi dostala voda do bot. Otřásl jsem se zimou. Kdybych si vzal alespoň bundu. Tohle rozhodně nebylo počasí na pobíhání lesem jen v tričku. Ale přesto jsem krok za krokem postupoval dál do lesa. Se zatajeným dechem jsem procházel od stromu ke stromu a čekal, že za každým dalším keřem najdu myslivce s čerstvě ulovenou srnkou. Došel jsem až k malému potůčku. Když jsem se ho pokusil překročit, tak mi uklouzla noha a já spadl do kapradin hned vedle něho. Posadil jsem se a podíval se na blátem promočené triko.

„Co to tu dělám?“ pomyslel jsem si.

Ohnul jsem se nad potok a chtěl se trochu napít vody, když jsem si všiml, že je nějaká kalná. Jako by do ní po proudu vtékala nějaká hlína. Ale když jsem se podíval, odkud přitéká, tak jsem si uvědomil, že to není hlína. Že je rudě červená. Zpoza spadeného kmene asi dva metry ode mě přitékala do potoku krev.

Úplně jsem zkameněl. Nebylo o tom pochyb. Přímo za tím kmenem něco krvácelo. Nastražil jsem uši, ale nic jsem neslyšel. Někde kolem by měl být myslivec. A vždy jsem slyšel povídky o tom, jak omylem zastřelili někoho, kdo se toulal lesem. Právě proto jsem co nejtišeji donutil své nohy vstát. Byl čas odejít. Ale přesto jsem nemohl odolat chuti se alespoň podívat, co ulovil. Potichu jsem udělal pár kroků dopředu, až jsem byl přímo u kmenu velké borovice. Naklonil se přes ní a zacpal si pusu pěstí, abych nevykřikl. Přede mnou v kapradí podél potoka leželo nehybné mužské tělo. Na prsou mělo dvě velké rudé skvrny a jeho protočené oči se dívaly přímo na mě. Otočil jsem se a chtěl utéct, ale místo toho jsem do něčeho vrazil a svalil se na zem hned vedle toho velkého kmene. Před očima jsem měl černé boty. Podíval jsem se nad sebe a uviděl tam muže v bílé košili, na které měl kapky krve. Díval se na mě chladným pohledem. Jako by se na mě díval tygr, pro kterého jsem byl jen neškodný článek potravinového řetězce. Mastné vlasy měl ulízané dozadu. Ten tu asi nebyl náhodou. Rychle jsem se vzpamatoval, a proklouzl malou skulinou pod kmenem, přímo skrz potok. Vstal jsem a klopýtavě začal utíkat, neustále se dívajíc dozadu na toho muže. Pak jsem zase ležel na zemi, ale tentokrát jsem dopadl do něčeho teplého. Žaludek se mi stočil do malého uzlíku, když jsem si uvědomil, že jsem zakopl o toho mrtvého muže a spadl přímo na něj. Pracovní triko jsem měl celé od krve.

„Zůstaň tam, kde seš!“ ozval se výkřik směrem od toho muže s výrazem lačnícího tygra.

Rychle jsem se otočil a zůstal stát jako přibitej, když jsem viděl, že stojí na kmeni a míří na mě zbraní. Zvedl jsem ruce a začal opatrně ustupovat. Měl jsem pocit, že jsem nedaleko slyšel klapnutí několika dveří, ale to se mi muselo jen zdát.

„Řekl jsem ti, ať se nehejbeš!“ zařval zase a seskočil z kmene, aniž by ze mě spustil oči. Pistoli pořád pevně mířenou na mě. Jeho výraz se každou chvíli měnil. Jednu chvíli na mě chladně zíral a hned potom mu z očí vřískala agresivní nenávist. Zůstal jsem stát s rukama nad hlavou. Zalezl jsem docela hluboko do lesa, takže jsem pochyboval, že by nás tu náhodou někdo našel. Teď bych uvítal, i kdyby sem vrazil Pavel a začal mi srážet prémie. Ale bylo jasný, že to se nestane. Nikdo mě nepřijde zachránit. Zůstanu zakopanej hned vedle nějakýho nešťastnýho týpka.

„Proč jsi nás sledoval?“ zeptal se.

„Já – já jsem s-slyšel ránu, tak jsem se přišel po-podívat,“ vykoktal jsem ze sebe.

Chvíli si mě jen prohlížel. Podíval se na moje triko, na kterém byl nápis Elaxir, název naší firmy. Pak lehce sklonil hlaveň.

„Ty seš tu náhodou?“

„A-ano, pane.“

Uchechtl se. Udělal dva kroky ke mně, zbraň pořád v napřímené ruce.

„Tak to mě fakt mrzí,“ řekl se smutným úsměvem a pak zmáčkl spoušť.

***

Myslel jsem, že mi ta rána utrhne uši. Lehce mnou škubla a já ukročil o pár kroků. Držel jsem si ruce přes uši, ve kterých mi pískalo, a měl jsem zavřené oči. Když jsem je otevřel, podíval jsem se na mého útočníka. Měl ve tváři zmatený výraz. Sundal jsem si ruce z uší, když v tom vystřelil znovu. A pak znovu. Rány mnou zase trhly. Ozvěna lesa z každého výstřelu udělala obrovský výbuch. Přitáhl jsem ruce k uším, ale v těch už mi jen pískalo. Viděl jsem, jak se jeho rty pohybují, ale neslyšel jsem, co říkal. Pak jsem se zarazil. Podíval jsem se na své tělo a nikde jsem necítil bolest. V triku jsem měl tři díry, ale jediná krev pocházela z těla, které už jen bezvládně leželo kousek od nás. Netrefil se? Ne, cítil jsem rány. Prohmatal jsem si prsa, kde byly v látce otvory, ale kůže pod nimi byla netknutá. Znovu jsem se na něj podíval, a bylo vidět, že je stejně zmatený, jako já. To mi ale naštěstí dodalo zpátky sílu, a já se vrhl směrem k němu. Než si stačil uvědomit, co se děje, tak jsem ho svalil na zem a vypáčil mu zbraň z ruky. Nevěděl jsem, co se to dělo, ale nechtěl jsem nic riskovat. Namířil jsem na něj zbraň. Nikdy v životě jsem ji v ruce neměl. Ale věděl jsem z filmů, jak se používá. Chtěl jsem vystřelit, ale prst se mi zastavil těsně před spouští. Ta chvíle pochybností mě přišla draho. Vymrštil mi zbraň z ruky a shodil mě ze sebe. Jen co jsem dopadl do bláta, tak se mi v hlavě objevil jen jediný cíl. Tohle byla moje příležitost utéct. Vyrazil jsem, až se od mých noh roztříštilo bláto na všechny strany. Zamířil jsem směrem přímo zpět k práci. Blíž nikde nic nebylo. Utíkal jsem a zdálo se mi, že vidím v lese světla. Když jsem se po jednom otočil, tak mi do obličeje vrazilo něco tvrdého. Už poněkolikáté za ten den jsem ležel na zemi a nade mnou se skláněla postava. Vzala mě za rameno, otočila a přiložila k dlaním něco chladného. Stáhla mi ruce k sobě a pak jsem slyšel lehké cvaknutí. Ten člověk mi právě nasadil pouta! Chtěl jsem promluvit, ale tvář jsem měl směrem k zemi, a tak jsem se pouze nadechl bláta. Zatímco jsem kašlal, tak vedle mě spadlo něco těžkého na zem. Otočil jsem hlavu a viděl, že vedle mě na zemi leží spoutaný můj útočník. Vlasy slíznuté dozadu mu teď padaly do očí. Díval se na mě bez výrazu. Za sebou jsem slyšel hlas.

„To jsou oni, pane policajt. To oni tu stříleli!“

A pak další hlas.

„Pane, je tam mrtvé tělo.“

V tom mi všechno docvaklo. Začal jsem se zmítat a křičet.

„Já jsem tu náhodou! Já s tím nemám nic společného! To tenhle chlap ho zabil!“

„To si můžeš vysvětlovat jinde,“ odplivl policista a kopl mě do zátylku.

Ve tváři muže, co ležel vedle mě, se objevilo něco nového. Něco, co vypadalo jako úsměv.

***

Auto sebou už poněkolikáté cuklo. Vezli nás už asi hodinu ve velké dodávce bez oken. Prvně nás zavezli před stanici, ale ten policajt, co nás vezl, pak dostal nějakej telefonát a přesadil nás sem. Neviděl jsem, kam nás vezli. Párkrát jsem se pokoušel mluvit s řidiči, ale ti nás asi neslyšeli, přes plastovou přepážku. A můj kolega taky nebyl moc řečnickej typ. Pořád jen nehybně zíral před sebe. A tak jsem musel čekat, až nás někam dovezou. Pak jim to vysvětlím. Že jsem byl jen v nešťastnou chvíli, na špatném místě.

Po nějaké chvíli auto konečně zastavilo. Otevřely se zadní dveře a dovnitř vrazil ledový vítr. Musel už být večer. A já byl pořád jen v promáčeném děravém triku. Pořád jsem nechápal, jaktože nejsem mrtvý, ale uklidňoval jsem se vysvětlením, že mě nejspíš těsně minul, proto ty díry v triku. Venku se postavil voják a mávnutím ruky nám vysvětlil, ať jdeme ven. Pokusil jsem se vylézt přes schůdky, ale s rukami spoutanými za zády jsem ztratil rovnováhu a spadl obličejem přímo na beton. Překvapivě to ale moc nebolelo. Voják mě zvedl ze země a ukázal nám, ať jdeme do železných dveří kousek od nás. Rozhlédl jsem se kolem a viděl jeden tank a dvě stíhačky. Museli jsme být někde na vojenské základně! Ale proč nás proboha vezli na vojenskou základnu?

„Pohyb!“ ozval se voják. Podle jmenovky na uniformě se jmenoval Alex.

„To je jméno, nebo příjmení?“ pokývnul jsem na cedulku.

Odpovědí mi bylo pouze šťouchnutí pod žebra.

„Hele, já jsem nic neudělal, já jsem…“

„Nezájem, běžte do těch dveří a po schodech dolů. A pozor ať nezakopneš, je to hodně hluboko,“ odpověděl s úšklebkem.

Musel jsem ještě chvíli poslouchat. Pak jim to všechno vysvětlím. Šel jsem ke dveřím a můj spoluvězeň šel za mnou. Před dveřmi jsem zastavil a Alex nám otevřel dveře. Když jsme prošli dovnitř, tak je zase zavřel a zamčel číselným zámkem.

S těmi schody nelhal. Šli jsme po nich asi tak pět minut. Nevěděl jsem, kam jsme šli, ale bylo to hodně hluboko pod zemí. Potom nás vedl pár šedými chodbami, kde jsme tu a tam viděli postávat pár vojáků. Nakonec nás zastavil před sytě modrými dveřmi.

„Počkejte tady,“ řekl a vešel dovnitř. Když po chvíli vylezl, tak mi odemknul pouta a kývnul, ať vejdu do dveří. Promnul jsem si zápěstí a vstoupil do malé místnosti s kovovým stolem uprostřed. Posadil jsem se na jednu z židlí. Alex zavřel dveře a nechal mě o samotě. Byla to malá místnůstka s jedním světlem. Kachličky na zdech byly zažloutlé a pokryté černou plísní. Jako by tu už hodně dlouho nikdo nebyl. Uplynulo asi pět minut, než se otevřely dveře a dovnitř vešel muž ve vojenském obleku. Tentokrát to nebyl Alex. Tenhle byl vyšší, až se musel lehce ohnout, aby prošel dveřmi. Měl téměř holou hlavu, jen po bocích mu sem tam prosvítaly zbytky hnědých vlasů. Na očích měl brýle a v rukou nesl nějaký spis. Posadil se naproti mně a zhluboka se nadechl.

„Tak,“ řekl nakonec. Já ho však hned přerušil.

„Poslyšte, já jsem tu omylem. Já jsem nic neudělal!“

Ten muž – Geman, podle jeho jmenovky – se opět nadechl a otevřel složku, kterou si přinesl.

„Adam Melich, 24 let. Pracovník ve firmě Elaxir. Dne 2.11 byl v lese viděn se zbraní v ruce nedalekými houbaři, hned potom, co se ozval výstřel. Na jeho těle byla nalezena krev, nejspíš náležící oběti. Chcete něco dodat?“

„Jo, to je všechno pravda, ale já jsem ho nezastřelil, to ten druhej, co je tu se mnou. Já je jen náhodou našel a pak se snažil zastřelit mě, ale… Ale…“

„Nezastřelil, že ano?“

„Asi se netrefil, ale snažil se!“ zařval jsem, jako bych tím měl dokázat svoji nevinu.

Geman chvíli přemýšlel a pak pokýval hlavou.

„To zní uvěřitelně. Bohužel, už jste tady, takže na ničem z toho nesejde. Nejspíš je čas vám říct něco důležitého.“

Vstal a přešel do tmavého rohu místnosti. Zapnul na zdi televizi, která před tím vůbec nebyla vidět. Přepnul pár programů. Na všech byl chaos. Pak asi konečně našel to, co hledal. Byla tam nějaká žena s mikrofonem a za ní se ozývali výstřely. Tiskla si jednu ruku na uchu a snažila se překřičet ten rámus.

„Lidi tu neumírají, Petře! Všichni tu po sobě střílí a strkají se z mostů, ale nikdo není zraněn. Bože, co se to tu děje?!“

Potom zase televizi vypnul. Došel zpět ke stolu a posadil se. Rukou si otřel hlavu a ztěžka vydechl.

„To je nějaká reality show, ne?“ zeptal jsem se.

„Show to není, pane Melich. Jen realita. Dnes kolem jedenácté hodiny přestali lidé umírat. Nevím, jak jinak to říct. A rozhodně vám to nedokážu vysvětlit, je to prostě fakt. Nevíme, jestli to platí pro všechny, nevíme, jestli to platí pro každé zranění, nevíme vlastně nic.“

„On se mě pokusil zastřelit,“ vydechl jsem. Všechno v hlavě mi říkalo, že je to nesmysl. Ale já cítil, jak mě třikrát střelil. A přesto jsem tu seděl, naprosto v pořádku.

„Vidím, že vám to pálí! Ano, podle toho, co jste řekl policistovi v autě, nám došlo, že patříte k těm nesmrtelným. A proto jsme vás zavezli sem. Protože vás potřebujeme. Musíme zjistit, jak daleko tato ‚nesmrtelnost‘ zachází. Kvůli bezpečnosti nás všech.“

„Jak to myslíte?“ zarazil jsem se.

„Myslím to tak, že teď už nezáleží na tom, jestli jste něco provedl, nebo ne. Zůstanete tady, spolu s pár dalšími lidmi. A zúčastníte se série testů, kde vyzkoušíme, zdali je možné vám nějak ublížit. Pro dobro nás všech.“

„Počkejte, počkejte,“ začal jsem se bránit. Začalo mi konečně docházet, o co tu jde. Cítil jsem se jako na drogách, ale všechno do sebe nějakým bizarním způsobem zapadalo.

„To nemůžete! Hned mě pusťte, vždyť já jsem nic neudělal!“ zařval jsem a vstal ze židle. V tom vešel Alex a než jsem se stihl otočit, tak mi zase nacvakl pouta na ruce.

„Ne není odpověď, pane Melich. Pro vládu tohoto státu, stejně jako pro vládu každého státu, je důležité co nejdříve zjistit, co se to právě teď děje.“

„Tak si dělej pokusy na sobě, ty xsindle! Nebo snad nejseš nesmrtelnej?!“ vybuchl jsem.

„Zatím to vypadá, že jsme všichni nezranitelní. Ale já mám svoji práci, kterou musím plnit. Zato pochybuji, že vás někdo bude postrádat, co myslíte?“ odpověděl s jemným úsměvem.

Ten hajzl! Alex mě vzal za ramena a táhl ven z místnosti. Na chodbě se na mě se zvědavým zaujetím podíval můj spoluvězeň.

„Jen počkej, ty zmrde! Já tě zabiju, slyšíš? Za tohle ti vymlátím duši z těla!“

„To, jak se momentálně zdá, bohužel nebude možné,“ ozvalo se z místnosti s drobným uchechtnutím. Snažil jsem se kopat a vycuknout se, Alex mě ale suverénně vedl do místnosti, která se měla na blízkou budoucnost stát mojí celou.

***

Pořád mi to celý připadalo jako blbej vtip. Až když mě vrhli do malé místnosti, tak mi začalo docházet, že je to asi doopravdy. Prvně mi dali ruce na zeď a prohledali kapsy. Potom mi strčili do ruky čisté bílé oblečení a otevřeli dveře do větší místnosti. Dveře se za mnou zamkly a já zůstal sám v obrovské místnosti s šesti postelemi. Na zemi bylo černé linoleum a na zdech bílé kachličky. U každé postele byl malý dřevěný stolek, jinak byl pokoj úplně prázdný. Vzadu byl vchod do přilehlé koupelny a vedle ní malá kuchyňka. Tedy, předpokládal jsem, že to byla kuchyně, ale nikde nebylo žádné jídlo. Vypadalo to, že tu dřív spávali vojáci. Teď to byla moje cela. Posadil jsem se na postel a převlékl se ze svého zakrváceného a zabláceného pracovního trika. Moje nové oblečení bylo celé bílé. Podíval jsem se na svůj původní oděv. Ještě před pár hodinami jsem byl v práci a vše bylo normální. Nudné, ale normální. A teď? Vždyť tohle jim nemůže projít, ne? Pak se můj zrak zastavil na těch třech malých dírkách. Podíval jsem se na svoje prsa, ale ty byly bez škrábnutí. Pokud to byla pravda, pokud jsem nějakým způsobem byl nezranitelný… Panebože, co se mnou udělají…

Nevím, jak dlouho jsem tam seděl a koukal do zdi, než se otevřely dveře a vešel někdo další. Malý muž s dlouhými vlasy a kulatými brýlemi. Měl na sobě špinavý černý kabát a v ruce držel čisté oblečení. Takže tu asi nebudu bydlet úplně sám. Vystrašeně se rozhlížel kolem sebe, až se jeho zrak zastavil na mě.

„D-dobrý den,“ vysoukal ze sebe tiše a rychle přecupital na druhou stranu místnosti k posteli co nejdál ode mě. Rychle jsem vyskočil na nohy a přešel blíž k němu. Právě se soukal do nového oblečení, ale asi nenašli jeho velikost, tak na něm lehce viselo.

„Zdravíčko, vás tu taky zavřeli?“

„A-ano,“ řekl a snažil se mi uhnout pohledem. Upravil si brýle a pokračoval.

„Jen počkejte, až o tom uslyší můj právník. Tohle jim neprojde!“

„Jak jste se sem dostal? Co vám řekli?“ zeptal jsem se. Možná bych se od něj mohl dozvědět něco, co by tomu všemu dalo nějakej smysl. On se na mě konečně podíval a zhluboka vydechl.

„No, byl jsem na cestě z práce. Byl to strašně dlouhej den, měli jsme uzavírku v novinách a venku začali ty šílenosti. Lidi běhali sem a tam, nevím, co se dělo. No tak jsem šel z práce a najednou jsem zakopl o nějaký kus haraburdí a spadl z mostu. Zdálo se to vysoko, ale nic se mi nestalo, takže se mi to asi jen zdálo, jako vysoko. No, a když jsem šel pro jistotu do nemocnice, tak si tam pro mě přišel nějaký voják, že mám jít na chvíli s ním. A pak mě něco hodili přes hlavu a byl jsem tady. Ale já si je podám, jen počkejte!“

„Můžeš mi tykat, jsem Adam,“ vyhrkl jsem ze sebe, ale pak se vrátil k tématu, „a přivedli tě sem k nějakýmu důležitýmu vojákovi? Takovej vysokej, German se myslím jmenoval.“

„Generál Geman?“

„On je to generál?“ zeptal jsem se.

„Ano. Pamatuji si, že jsem o něm dělal kdysi nějakou reportáž. Národní hrdina a tak dále.“

„Tak to bude on. Co ti říkal?“

„Že si mě tu budou držet na testy! Rozumíte tomu? A asi se pomátl, říkal, že lidé jsou nesmrtelní! To bude článek, jen počkejte!“

„Tykej mi,“ opravil jsem ho, „a asi to nebude taková blbost.“

Přešel jsem místnost a přinesl svoje starý tričko. Odvrátil se ode mě, když viděl krev.

„Dívej, tady ty tři díry. Dneska mě jeden chlap třikrát střelil! A nic mi není. A vsadím se, že jsi spadl z pořádné výšky, to se ti asi nezdálo.“

Díval se na mě, jako bych mu právě oznámil, že vlastním zeměkouli.

„Ale to je hloupost,“ řekl, ale už nezněl tak přesvědčeně. Sedl jsem si vedle něj a opřel se o kolena.

„To jsem si myslel taky, ale už fakt nevím. Kdybych to nezažil na vlastní kůži…“

Pak jsme zůstali tiše sedět, až se ten muž s rozechvěným hlasem zeptal:

„Co s námi udělají?“

„Hele, jestli jsme nezranitelní, tak by to nemělo být nic špatnýho, ne?“ řekl jsem s úsměvem, „Jen by nás tu nemuseli držet proti naší vůli.“

On jen kývl, a ještě, než se odmlčel, tak jen řekl:

„Jsem Václav. Rád tě poznávám, Adame.“

„Nápodobně,“ odpověděl jsem a snažil se vypadat v klidu. Ale uvnitř jsem chtěl jen jednu věc. Dostat se pryč.

***

Během další hodiny přišli ještě čtyři lidi. Prvně Pavel a Marek. Oba mladí zlodějíčci, kteří se dostali do přestřelky s policií. Oba nám řekli to stejné, co jsme už slyšeli. Potom přišla Lenka. Hned jak vstoupila, tak jsme se všichni zarazili. Byla totiž těhotná. A nejspíš dlouho, pupík se jí pořádně rýsoval pod oblečením. Prý byla bez domova a snažil se ji přepadnout nějakej grázl s nožem. A pak jí policie přivezla sem. A nakonec přišel ten poslední muž na světě, kterého bych tu chtěl vidět. Muž s výrazem číhajícího tygra. Útočník z lesa. Jen se tiše posadil na postel. Na nic jsem se ho neptal a ostatním jsem řekl, ať se od něj radši drží dál.

Tak jsme tu byli. Šest cizích lidí zavřených na pokoji. Všichni jsme mlčky chodili po místnosti a čekali, co bude dál. Po pár hodinách už to Pavel nevydržel. Mohlo mu být devatenáct a snášel to ze všech asi nejhůř. Podle jeho holé hlavy a vytetovaném lvovi nad pravým okem jsem tipoval, že si venku hrál na velkýho gangstera, a tak se mu nelíbilo být zavřenej. Začal mlátit na dveře a vykřikovat, ať ho pustí ven. Všichni ostatní se zřejmě momentálně smířili s naší situací a čekali jsme, co bude dál. Když Pavel asi podesáté zabušil na dveře, tak se ten cizí muž zvedl a trhl s ním za rameno, až upadl na zem.

„Ještě jednou zařveš a zkroutím tě do takové pozice, že tě ani ta nesmrtelnost nezachrání,“ sykl hrubým hlasem.

„To – to jde?“ zaskřípal Pavel a radši zůstal ležet na zádech.

„To se tu asi dozvíme, ne?“ odpověděl mu ten muž, „Vy to nechápete, žejo? Nejsme tu, aby zjistili, jestli jsme nesmrtelní. Ale aby přišli na způsob, jak nás zabít. Takže drž hubu, nebo na to přijdu za ně.“

„Oni nás chtějí zabít?“ vyjekl pro změnu Marek. Na zloděje to byli docela srabi.

„Ale proč my?“ zeptal se Václav.

„Protože máme smůlu. Slyšeli jste je, všichni jsou nesmrtelní, takže tu mohl být úplně kdokoliv. Ale my jsme se buď nahlásili do nemocnice, nebo jsme byli dost blbí na to, aby nás chytili poldové.“

Říkal to sice Pavlovi s Markem, ale přísahal bych, že při té poslední větě se koutkem oka podíval na mě. Pak si šel zpátky sednout na postel.

„A kdo vlastně seš, že seš tak chytrej?“ zeptal jsem se ho.

„Ten, kdo se odsud dostane,“ prohodil přes rameno. Pak ale ještě dodal: „Jsem Jakub.“

Posadil se na postel a zase si nás nevšímal. Marek zvedl Pavla ze země a zalezli si do kuchyně. Václav si něco šuškal pro sebe a zůstal stát. Lenka, která celou dobu mlčela, seděla na zemi a nepřítomně zírala před sebe. Vzal jsem prostěradlo ze své postele a šel k ní.

„Jestli chceš sedět na zemi, tak si dej pod sebe alespoň tohle,“ řekl jsem a podával jí prostěradlo. Podívala se na mě a usmála se. Byla hezká. Život na ulici na ní byl vidět, ale přesto jí to slušelo. Dlouhé hnědé vlasy měla mastné a neupravené a na bradě jí zářila malá jizva. Vzala si prostěradlo a nasoukala si ho pod zadek. Posadil jsem se vedle ní a promnul si oči.

„Tak za jak – Za jak dlouho se to má narodit?“ zeptal jsem se.

„Za měsíc,“ odpověděla a usmála se. Ale když se na mě podívala, tak jí úsměv zmizel ze rtů.

„To je za chvilku!“ řekl jsem překvapeně.

„Jo.“

Nervózně si hrála s prsty.

„Neboj se, do měsíce budeme určitě pryč!“ vyhrkl jsem, když jsem si uvědomil, na co asi myslí.

„Já se nebojím,“ řekla opatrně, „možná právě naopak. Měla jsem strach, že budu rodit na ulici, ale tady se o to možná alespoň postarají. To spíš-“ zarazila se.

„Promiň, nechci z tebe nic páčit. Vždyť mě vlastně neznáš.“

„Ne, v pohodě. Budeme tu spolu přece bydlet, žejo. A navíc se zdáš být jedinej normální. Nebo alespoň nevinnej.“

„Ještě Vašek je nevinnej,“ připomněl jsem jí a podíval se na malého muže, co stál na místě a upravoval si nervózně brýle.

„Ten je vinnej tím, že je blb,“ odpověděla s vážným výrazem. Na to jsem se rozesmál. Lenka se na mě podívala svým nejvíc nevinným výrazem, ale potom se začala smát taky. Položil jsem jí ruku na rameno. Čekal jsem, že se odsune, ale místo toho se na mě naklonila a položila si hlavu na moji rameno.

„Co když nebudu moct porodit? Co když to, co se děje způsobí, že – že potratím, nebo něco?“ řekla a bylo poznat, jak se snaží nebrečet. Chtěl jsem hned odpovědět, že se to nestane. Že bude všechno v pořádku. Ale upřímně, neměl jsem tušení, co se vlastně děje. Tak jsem zůstal mlčet a místo odpovědi ji jen pohladil po vlasech. Asi pochopila, protože jsem potom slyšel, jak tiše pláče.

„Ty jsi Adam, žejo?“ zeptala se, a snažila se mít pevný hlas. Moc se jí to nedařilo.

„Jojo.“

„My se odsud dostaneme, žejo?“

„Jo. Můžu ti slíbit, že i s mimčem budete brzo pryč.“

Byla to lež. Ale víc, než utěšující lež jsem ji teď nemohl dát.

***

Čas se v cele strašně táhnul. Nebyly tam hodiny, ani okna, a všechny osobní věci nám vzali, takže jsme ani nevěděli, jestli byl den, nebo noc. Ale zrovna, když se někteří z nás chystali do postele, tak přišli. Asi osm vojáků napochodovalo do místnosti a všechny nás spoutali. Jakub se snažil bránit, ale vrhli se na něj tři strážci a povalili ho na zem. Jeden do něj praštil obuškem, ale to nemělo žádný efekt. Vzpomněl jsem si na výstřely ze zbraně. Necítil jsem žádnou bolest. Takže násilí bylo k ničemu. Jakmile nás měli spoutané, tak nás vyvedli ven na betonovou chodbu a nasměrovali nás doprava. Opačným směrem, než kterým jsme dříve přišli. Takže asi hlouběji do téhle základny, nebo co to bylo. Chodby byly široké a skoro na každém kroku byly dveře, které vedli bůhvíkam.

„Možná tam mají další vězně,“ napadlo mě.

Šli jsme asi deset minut. Pořád jsme někam zahýbali, až mi přišlo, jako bychom chodili dokola. Bylo to jako jedno velké bludiště. Jednu chvíli jsme museli zastavit, protože kolem projížděl vojenský džíp. Proto tam byly tak velké chodby. Nevypadalo to jako obyčejná vojenská základna. Po dalších pár odbočkách jsme došli do menší chodby s několika dveřmi. Každého poslali do jiných dveří a zavedli nás dovnitř. Uvnitř byla jen malá místnost s nakloněným lékařským lehátkem s popruhy. Sundali mi pouta a voják, který tam byl se mnou, mě upozornil, ať nezkouším žádný blbosti. Položili mě do lehátka a připoutali. Z jedné místnosti vedle se ozval křik a rámus, který ale rychle přestal. Můj dozorce na mě zase výrazně pohlédnul.

„Existují i horší věci než bolest, tak ti doporučuju, abys spolupracoval.“

V tu chvíli mi došlo, že tohle asi nebudou obyčejné testy. Do té doby jsem se uklidňoval, že když budeme spolupracovat, tak se k nám alespoň budou chovat jako k lidem. Ale ten voják na mě koukal jen jako na pokusné zvíře. Kam nás to proboha zavřeli? Dozorce přešel ke dveřím a ty se o chvíli později otevřeli a vešel další voják. Tenhle měl na hrudi přišitý bílý kříž. Pořádně si mě prohlédl a pak přišel blíž. Vytáhl z kapsy malý kufřík a z něj injekci. Při pohledu na ten malý nástroj jsem se lehce rozesmál.

„Copak vám přijde vtipné?“ zeptal se ten doktor.

„Ale nic, jen jsem… Asi jsem čekal, že se nás pokusíte zastřelit. Nebo slisovat a tak,“ upřímně jsem přiznal. To byla jedna z mých největších obav celou dobu, co jsem tu byl.

„Nebojte se,“ řekl medovým hlasem, ve kterém bylo slyšet pobavení, „to vše ještě možná přijde. Nejspíš o tom nevíte, tak vás zasvětím. Na Afghánistán dnes padly dvě jaderné hlavice a nezemřel ani jeden člověk. Takže víme, že ničivá síla není odpověď. Proto chceme zkusit jiné, vynalézavější způsoby zranění. Třeba jako injekce chloridu draselného.“

Potom se podíval na injekci proti světlu a párkrát na ni poklepal. Potom se usmál a sám pro sebe podotknul:

„Zvyk je opravdu železná košile, jak se tak říká. Vymačkávám z injekce vzduch, abych vás náhodou nezabil.“

Potom se podíval na mě.

„Ale právě přece o to tu jde, že ano?“

V očích mu probleskly malé jiskřičky. Jako by konečně mohl udělat to, po čem celý život toužil. Z další kapsy vytáhl malý přehrávač a zmáčknul tlačítko pro nahrávání. Mezitím se z nějaké místnosti vedle ozval výstřel.

„O co se ten Geman snaží, vždyť víme, že je výstřel nezabije,“ vyhrkl podrážděně. Já se mezitím nezmohl na slovo. On se mě pokusí zabít. Teď a tady. Bez nějakých slavností. On mě tu prostě popraví.

„Hele, já jsem nevinnej, je tohle fakt nut-.“

„Dejte mu roubík,“ řekl zase otráveně doktor. Dozorce přinesl kousek látky a obvázal mi ho kolem hlavy přes pusu. Pak se doktor ke mně naklonil.

„Už by vám mělo dojít, že teď už nezáleží na tom, jestli jste nevinnej, nebo svatej, nebo bůhvíjakej. Teď jste tady a my vám budeme ubližovat. Čím dříve se s tím smíříte, tím pro vás bude zdejší pobyt příjemnější.“

Já jsem začal křičet, ale přes roubík mě nebylo moc slyšet. Asi jsem to tušil celou dobu, ale až teď to na mě všechno padlo. Tohle nemělo být obyčejné testování. Odsud jsme se neměli nikdy dostat. Budeme tu zamčení, jako zvířata, dokud nenajdou způsob, jak nás zabijí. A vypadalo to, že jsou ochotní zkusit cokoliv. Doktor si připnul diktafon na náprsní kapsu.

„Test číslo jedna,“ začal, „Injekce smrti, naplněná chloridem draselným. Podávám smrtelnou dávku do žíly na předloktí.“

Chytil mě za ruku a pokusil se mi vpíchnout injekci. Ta ale jen přejela po mé kůži, jako po kusu železa. Zkusil to ještě párkrát, ale nic.

„Fascinující. Kůže se zdá být neproniknutelná. Ale když ji vezmu do prstů, tak je jemná a pružná jako obvykle. Dobrá, zkusíme proniknutí okem.“

Přiblížil injekci přímo před mé levé oko. Instinktivně jsem ho zavřel, ale doktor mi ho násilím otevřel.

„Tak, zkusíme přímo doprost-, ale no tak, nebraňte se! Zkusíme přímo doprostřed.“

Viděl jsem, jak mi stříkačka jezdí po oku, ale dovnitř se nedostala. Necítil jsem žádnou bolest. Cítil jsem, jak se mě injekce dotýká, ale bolest ne.

„Zatraceně,“ zasyčel doktor a pustil mě. Z očí mi tekly slzy. „Kůže se zdá být neproniknutelná obyčejnou injekcí. Můžeme příště zkusit silnější nástroje. Jako poslední test provedeme orální podání.“

Potom vypnul nahrávání a spolu s dozorcem mi násilím otevřeli pusu. Vstříkl obsah injekce dovnitř a pak mi ji drželi zavřenou tak dlouho, až jsem musel polknout. Cítil jsem strašně hořkou chuť a čekal, co se stane. Asi pět minut na mě doktor zíral s nadějí. Ale nic se nedělo. Pořád jsem dýchal. Zklamaně mávnul rukou a dozorce mě vyprostil z pout. Sundal mi roušek a na ruce zase nasadil pouta. Já se svalil na kolena. Nic se mi nestalo, ale byl jsem psychicky vyčerpán. Dozorce mě zvedl ze země a vyvedl ven z místnosti. Tam už stál Jakub s roztrhaným trikem. Tak to byl asi on, kdo dělal potíže. Nebo to byla možná součást jeho testu. Postupně všichni vyšli ven. Poslední byla Lenka, která vykulhala v hysterickém pláči. Svalila se na zem a držela si břicho. Já s Vaškem jsme k ní přiběhli a klekli si nad ní.

„Lenko, jsi v pořádku?“ zeptal se Vašek.

Dál plakala.

„Co jste jí udělali?“ vyhrkl jsem na cizího doktora, který vyšel z její mučírny. V rukou měl kladivo a němě se usmíval. To snad… Podíval jsem se na Lenčino břicho a ihned mi došlo, co jí udělali. Přesně jsem odtušil, kam jí s tím kladivem praštil.

„TY HAJZLE!“ neovládl jsem se a ze dřepu vyrazil přímo na něj. Bohužel jsem měl ruce pořád spoutané za zády a toho doktor využil. Tenhle asi nebyl tak mírný jako ten můj. Vzal kladivo a plnou silou mi ho vrazil do obličeje. Cítil jsem, jak se mi zarazilo do tváře a okamžitě mě zastavilo v běhu. Spadl jsem na záda a vedle mě na zem dopadl nástavec z čerstvě zlomeného kladiva. Rychle jsem oddechoval. Nic mi nebylo. Měl jsem vyražený dech, ale jinak mi nic nebylo.

„Fascinující,“ řekl můj doktor, který právě vylezl z mé místnosti a prohlížel si, co se tu děje.

Jeden voják ke mně přišel a násilím mě zvedl na nohy. Snažil jsem se mu vytrhnout, ale zbytečně. Další přišel k Lence, která pořád plakala na zemi. Postavili nás vedle sebe a vedli zpátky do cely. Za námi šli ostatní. Když byla naše ostraha zrovna dál od nás, tak jsem Lence potichu slíbil:

„Já tě odtud do měsíce dostanu. To ti slibuju.“

Měla napuchlé tváře, ale i přes ně jsem viděl, jak se na mě lehce usmála a kývnula. A já to myslel naprosto vážně.

***

Jen co nám v cele sundali pouta, tak se Lenka zase zhroutila na zem a opřela se o zeď. Pořád plakala a držela se za břicho. Klekl jsem si k ní, ale Jakub mě hned odstrčil a dal jí ruku na břicho.

„Dýchej, uklidni se,“ řekl klidným, skoro až medovým hlasem. Usmíval se. Takhle jsem ho ještě neviděl. Klekl jsem si vedle něj a jen tiše pozoroval. Po chvíli jí vzal ruku a položil ji na pupek. Lenka ještě jednou natáhla a pak se začala taky usmívat.

„Koplo!“ vykřikla s nadšením.

„Vidíš? Ti bastardi mu jen tak neublíží. Bude v pořádku.“

Pohladil ji po tváři a vstal. Ještě sekundu se usmíval, ale pak mu obličej zase ztvrdnul do jeho obvyklého výrazu a odešel si sednout na svou postel. Pavel, Marek a Václav to celé sledovali jako tři kmotřičky. Když viděli, že se nic neděje, tak se i oni vydali spát. Bylo toho na nás moc a promluvit jsme si mohli ráno. Lenka se ke mně natáhla a vzala mě za ruku. Položila si ji na břicho a s radostí výskala.

„Kope! Cítíš to? Kope!“

„Cítím, to jsou pořádný rány, bude to bojovník.“

„Ne,“ řekla s jemným zakroucením hlavy, „nebude nikdy bojovat. Narodí se někde venku, a bude mít obyčejnej nudnej život.“

„Jo, máš pravdu. Neboj se, najdu způsob, jak nás odsud dostat.“

Rozhodně kývla a pak začala zpívat nějakou ukolébavku.

Spinkej tiše, neměj strach,

Tma není nic víc než prach,

Spinkej tiše, spinkej dál,

Ze snů upletu ti šál.

Spinkej, spinkej, malý můj.

Pak ráno zase oslavuj.

Měla krásný hlas. Těžko uvěřit, že taková dívka žila na ulici. Tiše jsem zívnul. Ukolébavka začínala působit i na mě.

„Pojď, musíš do postele,“ pobídl jsem ji.

Pomohl jsem jí vstát a naposledy ji obejmul. Všiml jsem si, jak po nás Vašek nenápadně kouká. Pak se otočil a předstíral, že spí. Dovedl jsem Lenku k posteli a pak jsem sám zalehl. Nebyl tu žádný vypínač, takže jsme museli usínat při světle. Ale všichni jsme byli tak vyčerpaní, že jsme spali během pár minut.

***

Nespalo se mi dobře. Zdálo se mi o všemožných způsobech, jakými se mě můžou pokusit zabít. A do toho mi v uších pořád zněla Gemanova slova.

„Pro dobro nás všech. Pro budoucnost nás všech.“

Pořád a pořád dokola. Když jsem se konečně probudil, tak jsem byl celý propocený. Než jsem se stihl vzpamatovat, tak jsem zaslechl Pavla, jak nadává.

„Dyť tady chcípneme hladem!“

„Prosím tě, třeba nám sem donesou nějakou snídani,“ ozval se hlas, který nejspíš patřil Markovi.

Promnul jsem si oči a posadil se. Všichni už byli vzhůru a zaujali své klasické pozice. Marek s Pavlem se dohadovali, Václav stál v rohu a leštil si brýle, Jakub seděl na posteli a Lenka byla skrčená na podlaze. Vstal jsem a došel k ní.

„Zase na podlaze?“ usmál jsem se a posadil se vedle ní.

„Jo, promiň.“

„Neomlouvej se.“

„Jsem tak zvyklá. Z ulice. Ta postel je na mě nějak moc měkká.“

Pousmál jsem se. Radši jsem mlčel o tom, že mě přišla moc tvrdá.

„Tak co se tu řeší?“ zeptal jsem se a kývnul směrem k dohadujícím klukům. Pavel mě nejspíš slyšel a rovnou mi odpověděl.

„Řeší se tu to, že nemáme žádný jídlo! Lednička je prázdná!“

„Jo, toho jsem si všiml už včera,“ podotkl jsem.

„Třeba nám něco přinesou,“ řekla Lenka.

„To mu říkám celý ráno!“ vykřikl Marek.

„Nenene,“ začal opakovat Pavel a chodit dokola. „Nenene!“