Zvoneček

Lucka mi brečela na kolenou. Nevěděla jsem, jak jí to vysvětlit. Zatím to vypadalo na velice smutný vánoce.

Policista se mě znovu zeptal: „Zvoneček?“

„Ano ztratil se nám zvoneček,“ odpověděla jsem mu trpělivě.

„Pes, Zvoneček.“

Já si jen povzdychla. Evidentně si nemohl představit zlatého retrívra se jménem ‚Zvoneček‘.

„Ano, náš pes se jmenuje Zvoneček. Včera jsme ho byli venčit, když zavětřil něco v zapadlé uličce a zmizel. Od té doby jsme ho nemohli najít.“

„Vy jste ho neměli na vodítku?“ zeptal se a pozvedl obočí. Byl týden do vánoc a policisté se zřejmě snažili odbýt každý případ, než přijde záplava vánočních šíleností.

„Měli jsme ho na vodítku, ale vyvlékl se,“ odpověděla jsem. Nebyla to pravda. Vodítko jsme nechali doma, protože ho nerad nosil. Ale úřady nemusí vědět vše.

„Dobrá, paní Velšová, podíváme se po něm, ale jestli se nevrátí sám, je velmi malá šance, že ho najdeme. Zkuste vylepit plakáty a uvidíte.“

Nemělo to cenu. Policie se nechtěla zabývat hledáním psa. I přes to, že mi celou dobu na kolenou brečela Lucka. Asi měl srdce z kamene.

Následujících několik dní jsme strávili hledáním. Ale nikde po něm nebylo vidu ani slechu. Manžel s Luckou nechávali jídlo na zápraží, kdyby se náhodou vrátil. Ale každé ráno tam zůstalo netknuté. Asi zatoužil po svobodě.

A pak přišli vánoce. Lucka odmítala vyjít z pokoje, a pořád jen opakovala, že chce jen jeden dárek, a to Zvonečka. To jsme jí ale nemohli slíbit. Celý den nikdo nepromluvil, tiše jsme ozdobili stromek, Manžel hlučně zabil kapra, a já začala připravovat večeři. Manžel za mnou přišel a něžně mě objal. Zašeptal, aby Lucka neslyšela:

„Viděl jsem v útulku zlatého retrívra, stejného jako Zvonečka. Prý bychom si ho dnes mohli vzít.“

„Zvoneček měl na břiše tři tmavé skvrny,“ podotkla jsem.

„To vím, ale Lucka si toho nevšimne. Bude mít radost, že se Zvoneček vrátil.“

„Všimne. Možná ne dnes, ale zítra. A pak bude ještě smutnější.“

„Ale ten nový pes by ji rozveselil,“ řekl znaveně Manžel. Věděl, že už prohrál.

„Nech to být. Zvoneček je prostě pryč. Za pár dní se s tím vyrovná. Věř mi.“

Manžel mi dal pusu na tvář a šel se zpět dívat na televizi. Nápad to nebyl špatný, ale zbytečný. Co až by ten další pes zemřel? Kupovali bychom dalšího? Ne, radši, ať se s tím vyrovná teď.

A tak jsme usedli k večeři. Lucka se tiše vrtala v kaprovi. Než usedla k jídlu, tak jen tiše pronesla, že doufá, že ji Ježíšek vrátí Zvonečka. Dělala nám to ještě těžší. Když v tom zazvonil zvonek u dveří. Kdo to mohl být? Jsou vánoce, to není doba na návštěvy. Šla jsem otevřít dveře, zatímco Manžel s Luckou poctivě čekali. Takový byl nás zvyk. Jíst se může pouze tehdy, jsou-li všichni u stolu.

Po otevření dveří mě málem trefil šlak. Stál tam starý shrbený muž v roztrhaném kabátu. Vlasy a vousy měl mastné, a obličej špinavý. Co si myslel? Že něco dáme bezdomovci, jen proto, že jsou vánoce? Pokynul rukou, abych šla k němu blíže.

„Ne, děkuji, prosím, běžte pryč,“ odpověděla jsem. Opravdu jsem neměla zájem s ním jít ven.

Začal ukazovat na zem. Podívala jsem se k jeho nohám. A málem mě trefilo podruhé. Ležel tam Zvoneček. Proboha, ať to nevidí Lucka. V tom však Zvoneček zvedl hlavu a zakňučel. Muž se skrčil, pohladil Zvonečka po hlavě a ukázal na jeho známku.

„Vy jste ho našel? Co má s nohama?“ vyhrkla jsem ze sebe asi trošku rychleji, než jsem chtěla. Muž sebou trochu cuknul, ale potom si vytáhl s kabátu papír a podal mi ho. Stálo na něm, že Zvonečka srazilo auto a tento muž, zřejmě Matěj Hedrej, ho našel. Pes měl zlomené obě přední nohy, tak ho Matěj zabalil do deky a nohy mu zpevnil dvěma kousky dříví. Prý bude nejspíš v pořádku. Pod tím bylo napsané, že se moc omlouvá za vyrušení, a ať si užijeme pěkné vánoce.

Podala jsem mu ten papír zpátky. Podíval se na mě jeho strhanýma očima, pokynul mi, a otočil se k odchodu.

„Máte domov?“

Matěj se zastavil a jen pomalu zakroutil hlavou.

„Vy nemůžete mluvit?“

Další zavrtění hlavou.

Rychle jsem se za ním vydala, stoupla mu do cesty a napřáhla ruku. On na ni chvíli koukal, a pak se usmál. Podal mi ruku a zatřásl s ní. Jeho stisk byl tak slabý, že jsem ho skoro necítila. Potom začal pokračovat v chůzi. To už ale ve dveřích stál Manžel s Luckou. Lucka uviděla Zvonečka a začala pištět.

„Zvoneček se vrátil! Tati, Ježíšek mi přinesl Zvonečka! Co to má s nožičkama?“

„Zvoneček si potřebuje odpočnout, ale bude v pořádku,“ řekla jsem Lucce, ale ta mě neposlouchala. Jen ho spokojeně hladila. Manžel přišel za mnou a zeptal se:

„Vy jste ho přinesl?“

„Ano. A postaral se o něj,“ odpověděla jsem za Matěje.

Lucka přiběhla za námi a podívala se na toho špinavého, zarostlého pána, a pronesla něco, čím nám vyrazila dech.

„Vy jste Ježíšek?“

Matěj se chvíli zmateně díval, ale pak se mu na tváři rozzářil úsměv, klekl si a pohladil Lucku po hlavě.

„Nechcete povečeřet s námi?“ zeptal se Manžel, „Máme stejně nachystáno jedno volné místo pro hosty.“

Muž se podíval na mě.

„Ano, jen pojďte. Zachránil jste Zvonečka. A jsou přece vánoce. Pojďte dovnitř.“

Lucka už cupitala ke dveřím a Manžel ji následoval. Zůstali jsme venku sami. Po jeho špinavé tváři se kutálely slzy a ukázal gesto, které i já znám.

‚Děkuji.‘